Muselo se to přihodit asi tak v létě 1971, ale spíš asi ještě o rok později. Byla jsem s Karlem domluvená, že půjdeme na nějaký film do Sevastopolu, do kina vedle Prašné brány. Měla jsem na něj počkat před pasáží a chtěli jsme si před filmem ještě dojít do vedlejšího automatu Arbat na skvělý boršč. Jestli něco bytostně nesnáším, tak nedochvilné lidi a jako na just jsem žila s někým, kdo v životě nepřišel nikdy nikam včas.

 

 

Tak jsem vztekle podupávala na chodníku a v duchu oželela skvělou polévku, když mne oslovil nějaký čahoun, co se vedle povaloval po kapotě nablejskané Čajky, která mu evidentně nepatřila. Víc jak dvacet mu nebylo, dlouhé nohy ve zvonových džínách, seprané triko bez rukávů a s tváří grázlíka.

A začal mne balit a hustit to do mne charismatickým hlasem.

 
Nejdřív jsem ho ignorovala, jenže když jsem si všimla, že má na ruce snubák, rozhodla jsem se, že mu to dám sežrat. Ale jak jsem se o tom, že je ženatý zmínila, najednou byl přede mnou někdo úplně jiný, kluk zamilovaný do své ženy, který se začal chovat úplně normálně.

Začali jsme se spolu bavit a on se představil, že se jmenuje Boris.

Vyprávěl mně, jak pro sebe i svoji ženu šije a že jí ušil i bikiny, prý že má její míry v ruce a tak to pro něj nebyl žádný problém.

Pak už konečně přišel Karel, my šli do kina a já ještě hodně dlouho nevěděla, že jsem se před tím kinem setkala s budoucí hereckou legendou.