Následující rozhovor se týká mnoha "bolavých" stran života - devatenáctiletá studentka střední školy Georgia Hejduk, jedna z TOP25 finalistů soutěže Středoškolák roku, se rozpovídala o svém projektu Zastavme šikanu, o vlastních zkušenostech s šikanou, o tom, jaké to je být transgender člověk, a o dalších činnostech, kterým se věnuje.

Šikaně jako takové se zabránit úplně nedá. Ale s čím se dá pracovat - snažit se najít co nejefektivnější řešení problému. Dělat osvětu je fajn, ale klíčové je podle mě řešení, abychom přitom nezanedbávali důležité kroky. Šikanované dítě by to mělo někomu říct. Určitě je to velmi těžké a může to také nějakou chvíli trvat. Může využít službu Nenech to být, která umožňuje anonymně šikanu nahlásit. Není to ale jediný způsob. Měla by fungovat i určitá pozornost ze strany třídního učitele, který by měl třídu pozorovat, protože s ní tráví relativně hodně času. On sám takhle může odhalit šikanu. A to platí pro všechny učitele - vždycky být ve střehu a pozorovat okolí, jestli se neděje něco zvláštního.

Založila jsi projekt Zastavme šikanu. Co je jeho účelem?

Snažíme se hlavně o osvětu v této oblasti. Jedná se o velké téma, ale myslíme si, že některé věci se nedostávají ven a je potřeba, aby byl někdo schopen přenést statistiky mezi obyčejné lidi.Snažíme se je podat tak, aby jim rozuměl každý.

Některé věci (např. jaké má šikana následky) jsou komplikované. My se snažíme o to, aby zůstala fakta, ale chceme je co nejvíce zjednodušit pro lidi. Vytváříme třeba grafiky a snažíme se informace přenést do povědomí obyčejných lidí.

Ten prvotní impuls jsem dostala, když jsem zjistila, jak se k osvětě na toto téma staví v zahraničí. Třeba v USA je opravdu veliká a existuje několik dost velkých facebookových stránek, které se zajímají o osvětu - a některé jsou financované i americkou vládou.

Moje vize bylo udělat něco podobného v Česku. Inspiroval mě projekt Nevypusť duši, který dělá osvětu o duševním zdraví.

Já jsem to chtěla přenést do prostředí šikany.

Máš nějaké osobní zkušenosti se šikanou?

Mám zkušenosti, a to poměrně rozsáhlé. Byla jsem šikanovaná v každém kolektivu, který mě potkal.

Zažila jsem vše od fyzického násilí přes kyberšikanu až po pronásledování domů. Dostala jsem se kvůli tomu do psychických problémů, což bylo i motivací, protože jsem chtěla řešit to, co mě trápilo.

Základku mi pomohly přežít počítačové hry, na kterých jsem byla závislá. Na střední jsem pak musela odejít, protože mě pak už začali šikanovat i učitelé a to bylo neúnosné. Vždycky jsem se snažila situaci řešit, ale nikdo ji moc řešit nechtěl, zametali vše pod koberec.

Říkali věci typu "jenom je ignoruj, oni toho sami nechají". Nikdy toho nenechali.

Ty jsi transgender člověk a píšeš otevřený blog jaksestavamzenou.cz.

Kdy sis poprvé uvědomila, že jsi transgender?

Já jsem si to uvědomovala už dlouho, protože člověk to cítí, ale neví, o co jde. Já to shazovala na pubertu. Když už jsem věděla, že to nepřejde a sílilo to, protože mi začaly růst třeba vousy a nebylo to příjemný, zhroutila jsem se a skončila v nemocnici. Nezbývalo mi nic jiného, než to začít řešit. Pro většinu lidí je tohle téma pořád hrozně vzdálené a podle mě to nechápou, ale situace se lepší. I přístup lidí. Já teda žiji v Praze, takže se mi nikdy nestalo, že by mě někdo kvůli tomu zmlátil, ale v jiných místech se to třeba děje. V Česku je nutná sterilizace, takže dochází k tomu, že člověk, který vypadá jako žena, stejně musí jít na pánské záchody. To je asi největší problém. Dokud se nedokončí celý proces, tak je člověk v podstatě pořád na začátku.

Nejprve se člověk musí objednat k sexuologovi, což je člověk, který provádí celým procesem. Následuje vyšetření u psychologa, který potvrdí diagnózu transexuality. Jakmile je člověk rozhodnutý, tak se může objednat na vyšetření, které zjistí, jestli je člověk v pořádku, aby mohl brát hormony.

Pokud ano, tak nastupuje na hormonální terapii a zároveň s tím začíná life test, což znamená, že v životě žije v té roli, do které chce vstoupit. Rok musí být člověk na hormonech a provádět life test, pak může požádat o komisi. Ta se koná každý měsíc kromě prázdnin. Komise pak schvaluje operaci. A nakonec po operaci si může člověk úředně zažádat o změnu pohlaví.

Dá se to stihnout za rok a půl až dva. Záleží, jestli proces probíhá bez komplikací, jestli si člověk sedne se sexuologem atd. Od toho se odvíjí délka procesu.

Angažuješ se i v politice, konkrétně za Pirátskou stranu. Proč?

Angažovanost v politice se asi vyvinula z aktivismu. Začala jsem pracovat pro Amnesty International a zjistila jsem, že tam jsou fajn lidi a je mi tam dobře. Když mi bylo osmnáct, tak jsem si řekla, proč to nezkusit a začala jsem pomáhat Pirátům, protože to byla strana, která mi byla nejbližší. Program mi přišel smysluplný a strana mi byla sympatická, pracovitá. Nakonec jsem do strany i vstoupila. Chtěla bych se dostat do zastupitelstva, ale vyšší cíle nemám. Vidím se spíše v civilním povolání.

JIŘÍ KOMÁREK

Komentáře (0)

Zobrazit/Skrýt komentáře

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment