 Tak tedy, máte to mít. Zde je závěrečné pokračování mé mexické telenovely. Ponížení, stud, zloba, neštěstí, zoufalství, bezmoc, roztříštěnost a spousta jiných negativních emocí se mnou cloumaly, když jsem se vracela do svého přechodného bydliště. Rozhodnuta, že odjedu okamžitě a opustím to neorganizované a špinavé město, horečnatě jsem začala balit kufry a všechny serepetičky, které jsem za rok v Mexiku nastřádala.
Sergio ještě našel odvahu, aby mi celou situaci vysvětlil, a tak jsme se sešli.
Vysvětloval mi, že jeho rodina ctí staré tradice, o zasnoubení věděl, a také na to musí přistoupit, jinak ho rodiče vydědí.
Víte, jak to v telenovelách chodí, že? Muž se postaví rodině i osudu a rozhodne se pro svou milovanou. 
No, tak já jsem si zahrála v telenovele bez happy endu.
Můj drahý se rozhodnul ctít tradice a oženit se s domluvenou snoubenkou. Svatba měla být za 14 dní.
Na svatbu jsem pochopitelně pozvaná nebyla, a tak jsem se rozhodla opustit Mexiko okamžitě.
Můj porouchaný mozek začal opět fungovat a já jsem v sobě našla ještě zbytky pragmatičnosti a logického uvažování, které mi zůstaly.
Když jsem se blížila k letišti, zděšeně jsem si uvědomila, že už mám propadlé vízum, kterým se musím prokázat při odletu.
Protože jsem nechtěla riskovat mexické vězení a s tím spojenou prohlídku dutin od té velké Mexičanky, která byla dříve pravděpodobně Mexičan, musela jsem najít schůdné řešení, jak tuto prekérní situaci elegantně vyřešit. V letištním kiosku jsem zakoupila sadu obálek, do jedné obálky jsem vložila jinou přeloženou obálku a 20 USD.
Když jsem přicházela k pasové kontrole, měla jsem pěkně v kalhotách a se zatajeným dechem jsem doufala, že moje finta vyjde.
Přišla jsem k celnímu policistovi, zamávala jsem řasami, popotáhla jsem si výstřih u trička a opravdu nenápadně jsem mu podala obálku, která vypadala velmi naditě.
Celník souhlasně kývnul, mrknul, strčil obálku rychle do kapsy, dal mi razítko a já mohla jít.
Když už jsem s úlevou seděla ve startujícím letadle směr Evropa, představovala jsem si, jak se bude celník divit, co jsem mu to podstrčila a neubránila jsem se škodolibému úsměvu pod knírkem.
Při přestupu v Paříži mi jeden kufr vykradli a druhý ukradli úplně.
Docela hořký konec slibného dobrodružství v Mexiku... A tak jsem shodou nešťastných náhod přišla o všechny nevyvolané filmy, tím pádem o všechny fotografie, neboť telefony s fotoaparátem byly v té době myšlenkou budoucnosti. I tak mi zůstaly veškeré vzpomínky, které mi nikdo nevezme, pokud tedy nedostanu Alzheimera. 
Asi po roce mi Sergio napsal e-mail, kde mi poslal fotky své dcerky. Neubránila jsem se slzám, ale už to byla uzavřená kapitola.
Po osmnácti letech od pobytu v Mexiku si mě Sergio našel na Linkedin.
Happy end nečekejte.
Naše osudová láska se smrskla na pár zdvořilostních frází. Sergio je teď významným a uznávaným architektem a podílí se na historických projektech. Jsem na něj pyšná a doufám pro něj, že je šťastný i beze mě.
Viva la Mexico!
VERONIKA, divoška posmutnělá
|
