 Každý z nás měl na základní škole obor, ve kterém vynikal. Někdo exceloval ve sportu, někdo v matematice, někteří se našli v přírodních vědách a já se našla v jazyku českém, jakožto v recitaci. Navštěvovala jsem sice gymnastiku a hudební školu, coby zájmové kroužky, ale v těchto oborech jsem nijak nevynikala. Jen jsem udržovala svoje mnohostranné zaměření. Díky naší třídní učitelce, která byla zároveň češtinářkou, jsem se zamilovala do literatury, do tajů gramatiky a přednesu.
Paní učitelka mou vášeň podporovala a zároveň jsem se stala i jejím horkým želízkem v ohni, které s oblibou posílala na recitační soutěže a češtinářské olympiády, neboť jsem s přehledem pravidelně vyhrávala. Přesto, že moje češtinářka byla mou manažerkou, koučem a svačinářem v jedné osobě, výběr básní na soutěže jsem si vždycky organizovala sama.
Blížilo se regionální recitační kolo a já po večerech trénovala přednes, abych to zase všem natřela. Protože jsem byla vždy ošklivé káčátko, ze kterého vyrostla korpulentní opelichaná labuť, vybrala jsem si na tuto příležitost báseň, která nejlépe vystihovala mé momentální pubertální rozpoložení.
Bylo mi 14 let, díky hormonální bouři jsem trpěla permanentní mastnotou, zánětlivým akné, a ani přezubování neprobíhalo bez problémů.
Přišel den D a já si na tu příležitost vzala úplně nové šaty, které mi maminka koupila ve značkovém butiku. Své permanentně mastné vlasy jsem si načesala do čela, abych publikum nevyděsila svou kožní apokalypsou a vyrazila jsem do boje. Moje češtinářka nesdílela moje praktické opatření a tak mě pod nátlakem donutila sepnout ofinu do sponky, aby prý vynikly mé krásné oči. Že tak značně vyniklo i něco jiného, to ji evidentně nezajímalo.
Přišla jsem na podium, kde v záři reflektorů mé odhalené mastné čelo nabylo rozměru 4D a lesklo se tak, že záblesk oslepil osvětlovače. Mé odhalené akné zažívalo chvilky pětiminutové slávy a já se styděla tak, že se mi začaly potit i uši.
Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem: „Jiří Žáček – Písnička o škaredých holkách“
Publikum začalo řvát smíchy, neboť už název básně dal tušit, že budu recitovat svůj životopis.
Ale já se nedala odradit a pokračovala jsem:
„Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
hezký kamarádky
a proto mají v lásce pech“
Krásnější spolužačky v publiku začaly hlasitě přitakávat a zadní řady od smíchu poprskaly ty přední.
„Jsou spolehlivý
jako tažní koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou chlapi nikdy prát“
K souhlasnému přitakávání mezi hlasitým jásotem se přidala i mužská část publika.
„Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí“
Předním řadám, kterým neuniklo moje rozměrné pozadí nacpáno v tlustých silonkách, od smíchu zaskočilo a některým praskla brániční kýla.
„Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda slepci přijdeš vhod --
Rady se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot“
Zadní i prostřední řady se začaly od smíchu dusit a zdravotníci ze zákulisí se začali shromažďovat u únikových východů, aby mohli v případě potřeby co nejrychleji zasáhnout.
„Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo nepřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý“
To už řvalo smíchy komplet celé divadlo a mně bylo tak stydno, že si mi chtělo utéct do zákulisí, kde jsem chtěla spáchat rituální sebevraždu, nebo alespoň spolknout rovnátka, abych odtamtud byla co nejrychleji pryč. I přesto, že jsem nedobrovolně a zcela neplánovaně přivedla publikum i přes vážnost situace k salvám smíchu, sklidila jsem obrovský potlesk a zcela „nečekaně“ opět vyhrála regionální recitační soutěž.
Od té doby jsem výběr básně vždy konzultovala se svou češtinářkou.
A
v čem jste vynikali na základní škole vy?
|
Myslím, že jsi velmi pěkná dáma a navíc vtipná a chytrá. Díky za další krásný článek, pobavil. 
