O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Přihlášení
Anketa
ÓDA NA MUŽE |
![]() |
![]() |
![]() |
Čtvrtek, 14 leden 2021 | |||||
Strana 1 z 3 ![]()
Beru štětec a maluju, tedy ne štětec, ale klávesnici a prsty samy o sobě rozehrají klavírní sólo a óda na muže, téměř srovnatelná s Beethovenovou Ódou na radost, je na světě.
Kdo je to vlastně muž? Čím je mi v životě? Jak ho vidím? Dělím svět na pevné a pohyblivé body a už mám jasno.
Vzpomínky zalétnou daleko za obzor, hledám něco pevného a něco pohyblivého a přirovnávám. Kdo je muž? Čím je? Už vím. To on, muž, je kotvou mého života, stálicí, stojí pevně v životě zakotvený na pevnině, kterou já oblétám, kolem níž se vznáším, proplouvám v kruzích, poletuji, obdivuji její jistotu, její pevné místo. Závidím mu jeho klid, jeho rozvahu, jeho kořeny pevně vrostlé do života, do cesty, po které se vydal a přitom se nestačím divit pružnosti, s jakou se přizpůsobuje nejen mě a mému létání a vznášení se, ale i ostatním událostem, co nás potkávají dnes a denně.
On je maják a já jeho světýlko, každou chvíli bliknu na jiné straně, tu a tam a zase tady, zmítána city a vášněmi a láskou a romantikou. Upírám pohled na racky létající nad rozbouřeným mořem a v duchu jsem s nimi, cítím vůni mořské vody, vůni soli a větru. Odplouvám s loděmi po vlnách vstříc dobrodružstvím každou noc, abych se s ranním probuzením zase vrátila do svého přístavu, ke svému majáku. Je se mnou na každé té lodi, rybářské bárce či dětské plachetnici, on je mou kotvou a já jsem lano, které ho poutá k mým loďkám ve všech snech.
Časem a prostorem
lásku měřím, jak lítají ptáci
Létám v oblacích, plachtím ve větru a nechám si zcuchat vlasy, obličej zrudlý nadšením a vzrušením, vzlétám, abych zase přistála a celou dobu cítím jeho blízkost, je radar, který sleduje mé cesty na obrazovce a bdí nad mými starty i přistáními. Hlídá mou bezpečnost, je mým andělem ochráncem. Ať jsem na zemi, nebo vysoko v oblacích, cítím jeho přítomnost v sobě, v duši, v srdci a přijímám jeho klid. Je světýlkem uprostřed tmavého lesa, kam chodím načerpat energii a sílu, když mi začne pod náporem práce a starostí ubývat.
Zvednu hlavu k obloze a vysoko mezi korunami uvidím paprsek sluníčka, záblesk, pohlazení jeho dlaně. Vytáhne mě nahoru do hor, do kopců, aby pak se mnou rychlostí blesku zase sjel dolů do údolí a vidím jeho dětskou radost z toho, že já sama mám radost.
|
< Předch. | Další > |
---|