 Pánové prominou, dámy pochopí. Každá z nás zná to krásné období, kdy se z dívky stává žena. Některá dříve, jiná později, ale žádná z nás tomu neunikne. Měsíc co měsíc nás poctí návštěvou menstruační víla, která nás na pár dní obdaruje bolestí břicha, protivnou náladou, záchvaty žravosti a vzteku, a nadměrným krvácením z míst, kde slunce nesvítí… a to po dobu mnoha let. Pokud má některá dodatečné otázky k tomuto zázraku přírody, který nás předurčuje k tomu, abychom byly matkami, stačí zadat otázky do vyhledávače a je to. Ty odvážnější,
které tam nenaleznou tu správnou odpověď, vznesou dotaz v diskuzních skupinách,
kde popíší svůj dotaz co nejpodrobněji; ty méně stydlivé ještě přiloží podrobný
popis svého genitálu, popřípadě názornou fotodokumentaci, aby vyžádané odpovědi
byly co nejpřesnější.
My, dříve narozené,
jsme takové štěstí neměly. Jediným našim informačním kanálem byl takzvaný
klepáč mezi panelovými domy zastavěného sídliště, a ani tam se člověk (ženská)
nedozvěděl všechno.
V televizi běžely
vzdělávací pořady jako Magion nebo Vega, popřípadě Studio kamarád. Tam jsme se spíš
dozvěděly, jak rozdělat oheň bez sirek, odkud se bere čokoláda, nebo jak si
udělat hodiny poháněné bramborou, než podrobné informace o biologii člověka. Ty
šťastnější měly rodiče, kteří je do období dospívání zasvětili, ale u nás toto
téma bylo spíš tabu. Dodnes si pamatuji, že když mě poprvé menstruační víla navštívila,
běžela jsem za svým nejstarším bratrem, abych mu hrdě ukázala své spodní
prádlo, ale on mě odbyl tím, že ona skvrna pochází pravděpodobně z jiného
otvoru.
Bylo mi 10 let a
byla jsem plná otázek, na které jsem chtěla získat odpovědi stůj, co stůj. V
knížkách, které jsem ke každé příležitosti dostávala, nebylo možné odpovědi
najít, jelikož z knih Kocour Mikeš, Honzíkova cesta, či Deník kocoura Modroočka
se toto také nedozvíte, a tak jsem se vydala do knihovny, jejímž pravidelným
návštěvníkem jsem byla již jako předškolačka. Vypůjčila jsem si několik knih s
podrobnými obrázky a pustila jsem se do samostudia. 
Když přišla domů
moje maminka, pyšně jsem jí také ukázala kalhotky a neopomněla jsem se
pochlubit s tím, co už jsem si všechno nastudovala. Maminka si mě vyslechla a
pak vytáhla z peněženky 4 Kčs, abych si koupila vložky. Ty dříve narozené si
jistě pamatují vložky Lydie s lepícím proužkem. Tampony, či podobné vymoženosti
k nám ještě nedošly, a tak výběr byl relativně jednoduchý. Já svědomitě
vybírala ten správný hygienický artikl v Jednotě a nakonec se rozhodla pro ten,
který používala i moje maminka. Nevědouce, jaký je v tom rozdíl, jsem nad
výběrem ani moc dlouho neváhala. Jak je výběr vložek důležitý, jsem zjistila
záhy.
Druhý den jsem se
vydala do školy již značně vybavená, včetně celého balíčku hygienických potřeb,
které mi zabraly půlku školní tašky. Když si to zpětně připomenu, tak ona jedna
dámská potřeba by hravě zaplácla díru na protržené přehradě, co se velikosti a
savosti týče. Celý balíček by možná vysál vodu v Orlíku.
Já, s pocitem, že
už jsem poloviční žena, jsem hrdě kráčela do školy. Jeden konec vložky jsem si
nalepila pod pupek, druhý do půlky zad, aby střed byl tam, kde má být. Co na
tom, že jsem chodila ze široka jak vítězka análního maratonu. Už jsem byla
skoro ženou a každý to musel vědět.
Co jsem ovšem v
knihách nevyčetla je to, jak přesně se dá s touhle vatovou výplní dělat
tělocvik. Představte si ty tehdejší mini modré trenýrky a vatovou výplň, která
spolehlivě vycpe půlku zadku a celý předek. Při každém pohybu se to šoupe sem a
tam, a v tom horším případě to vyleze ven. Jedinou výhodu jsem shledala v tom,
že když jsem při skoku přistála na koze, tak jsem přistála do měkkého.
V dnešní době jsou
samozřejmě jiné vymoženosti, a tak mě toto dilema, kdy se musím rozhodovat mezi
Lydií XL, XXL nebo XXXL nezatěžuje a děkuji Pánu Bohu za to. Ovšem - nikdy
nezapomenu na to, jak jsem se poprvé stala ženou.
Milé dámy,
jaké jsou vaše
zážitky s první menstruací?
VERONIKA
|
