Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Tak tímto jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev, který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost, měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD. Prý je to nějaká porucha, ale já si moc porouchaná nepřipadám, i přesto, že mnohočetné úrazy si s postupem věku vybírají svou daň.

Bruslit jsem se učila od hokejistů na zamrzlé řece, a i přes nesmírnou opatrnost jsem rok co rok nosila sádrový módní doplněk od zadku po kotník, protože má kolena neustálé lední držkopády nevydržela.

Můj tatínek (budiž mu země lehká), který se často ze svých přátelských setkání z hospody vracel po čtyřech, mě odmalička učil, že při každém pádu mám dávat ruce před sebe, abych si tzv. nerozbila hubu. Vzhledem k četnostI jeho návštěv úrazové ambulance v opilosti, měl dozajista bohaté zkušenosti.

Z jeho studnice vědění jsem těžila, a tak jsem si doteď svůj roztomilý ksichtík při pádu nerozflákala a odnesly to vždycky nohy či ruce.

Jak pravděpodobně tušíte, dostáváme se k průlomu mého objevu.

Díky velké četnosti bolestivých zranění již od útlého věku, špatně snáším bolest. A to jakoukoliv.

Snažila jsem se svůj panický strach z bolesti několikrát překonat kupříkladu dobrovolným bolestivým zkrášlováním, jako piercing do nosu nebo tetování obočí. Ovšem tato samoléčba přinesla pouze poblité boty kamarádky, včetně umyvadla v salónu a následně bezvědomí způsobené odkrvením mozku. Také jsem si přísahala, že už do sebe píchat nenechám, a to jakkoliv.

Při odběru krve zvrátím hlavu na stranu, abych neviděla, jak ze mě vytéká životodárná tekutina, sepisuji závěť a loučím se s příbuznými.

A teď přicházíme k onomu průlomu selektivního masochismu. Při včerejší návštěvě zubaře jsem si uvědomila, že k němu chodím nesmírně ráda. 

Matně si vybavuji, že už jako dítě, či teenager jsem nadšeně otvírala u zubaře pusu a dobrovolně jsem si nechala trhat zdravé zuby, aby se mi ty ostatní do pusy vešly. Měsíc co měsíc jsem nutila nebohou zubařku k pravidelným kontrolám mé skloviny, abych se ujistila, že nepřehlédla žádnou malou dírku, která nutně potřebuje opravit.

Zatímco ostatní utíkají z čekárny, jakmile uslyší zubařskou vrtačku, mé tělo se dostává do euforie a touží cítit dotyk chladného kovu na vlastní sklovině. Trhání a sekání osmiček mi přináší jakési uspokojení a velmi lituji toho, že mám pouze čtyři.

Při včerejší dentální hygieně, kdy díky odhaleným krčkům bývá čištění zubního kamene pro ostatní očistec, můj organismus vrněl blahem a každá buňka mé dutiny ústní chtěla víc a víc. Dentální hygienistka se zděšením studovala mou složku, aby se ujistila, že nemá na křesle nebezpečnou sadistickou masochistku, ale uklidnila jsem ji sdělením, že jsem právě objevila význam selektivního masochismu.

Došla jsem k závěru, že má ústa se cítí opomíjena, protože se jim během mých četných úrazů nedostalo pozornosti, a tak si teď vyhrazují svou chvilku slávy četnými návštěvami zubaře, které si já velmi užívám.

Toliko k mému významnému objevu selektivního masochismu.

A pevně doufám, že vás nic nebolí

vaše

VERONIKA

Komentáře (4)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* K zubařce chodím pravidelně, ale děsím se okamžiku, kdy mne zuby začnou oopuštět práve v době, kdy moje zubařka odejde do penze. Zatím dobrý, jenže bod zlomu se blíží. Pořád ještě mám tři nevyklubané moudráky, kterým občas vykoukne špička, aby se opět raději schovaly. To je další kámen úrazu. Mám malou pusu, vypadávací čelist a moudráky až někde v krku. Až doopravdy někdy v budoucnosti dojde na jejich trhání, budou mně muset na chirurgii odklopit celou hlavu. K selektivnímu masochismu nedojde, budou mne muset umrtvit, za živa je nevytáhnou. prosinec 30, 2020 19:28 ... : strejda Ahoj selektivní masochistko. S obdivem čtu, jak jsi se dokázala vyselektovat. A zrovna na zuby? Nepochopitelné. U jiných částí těla bych to pochopil. To já, nemít toho svého doktora, který měl se mnou vždy velkou trpělivost, nevím, nevím. Prostě nastala doba D, kdy už nemělo smysl dělat nové a nové můstky a přidávat na ně další krásně vymodelované perličky. Asi jsem se také vyselektoval, což jsem tenkrát ještě nevěděl a nechal si vytrhat všechno. Samozřejmě, že s jeho doporučením. On je to takový pohodář a nezkazí žádnou srandu. I když má plnou čekárnu. I sestřičku má k zulíbání. Nový, krásný, bezbolestný chrup už mám nějaký ten pátek a jsem s ním velmi spokojený. A jak ty roky běží, asi po šesti letech mi zavolala jeho sestřička, že už bych se měl ukázat, že mám nárok na další kompletní hubu. Nejprve jsem odmítal, smlouval jsem, že je to docela nedávno, kdy mi je dělal, ale počítače nelžou. Řekl jsem mu, že jsem s tím, co mám, spokojený, že je to škoda práce, času i peněz. Když však naléhal a postrašil mne případným odchodem do důchodu, šel jsem se posadit do křesla a usmlouval jsem to pouze na horní patro. Na ty spodní nedám dopustit. To je přímo umělecké dílo. Nemám rád, takové to přibrušování, dokončování při nepasování a s tím i spojené otlaky dásně. Po nějaké krátké době jsem si měl vyzvednout svůj nový, uhrančivý chrup. V laborce jsem řekl své jméno, dostal jsem krabičku s chrupem, hodil ji v autě do přihrádky s tím, že si ho nasadím až doma. Doma jsem to jen vybalil, zíral a... hledal jsem telefon. Už na první pohled bylo vidět, že tohle monstrum může pasovat leda tak do tlamy, nikoli do úst. Přední hryzáky jako veverka – hrůza. Byly sice trošku menší než měla ta učitelka v Saxáně, ale i tak... Tohle mít v hubě... Volám doktorovi, že jsem si vyzvedl zuby a ani jsem to nedokončil, řekl, že je rád, že volám a začal se omlouvat snad za celou laborku. Že mi je tak do dvou hodin přiveze laborant. Pak pokračoval, že došlo k trapnému faux pas, protože moje zuby jsou naopak v Mostě a má je nějaká doktorka Nováková, která mu už také volala. Oni jen tápali komu dali její zuby. Prý jsou jí malé. Vůbec jsem se nedivil. Komentoval jsem to tak, že doktorka Nováková má pěknou žraločí tlamu. Oba jsme se tomu zasmáli a skutečně, asi za hodinku a půl mi laborant přivezl moje zuby. Hodil jsem je do desinfekce, nasadil a světe div se, pasovaly jako prdel na nočník. Žádné ubrušování, úpravy, opravy, nebyly třeba. Tak tohle se stalo mně. Jen dodám, že tento chrup má své nevýhody, ale i výhody. A ty převažují. Člověka už nikdy v životě nebolí zuby. A pokud se stane nějaký defekt, je možné je zabalit a poštou je poslat do servisu. prosinec 30, 2020 21:17 ... : Veronika V. Strejda: To je krasny pribeh. Ja mam nastesti krasne a zdrave zuby. Jestli Buh da, budu mit vsechny az do smrti. prosinec 31, 2020 19:13 ... : Veronika V. Derees: ja mam koreny po mamce. Ty jeji od spodnich rezaku dokonce prorustaji do ustni dutiny pod jazykem. prosinec 31, 2020 19:14

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment