Letos nám advent začíná už v listopadu a tak hodně brzy přichází období příprav na nejkrásnější svátky roku. Je dost lidí, kteří vám řeknou, že Vánoce neslaví, nebo dokonce, že je z nejrůznějších důvodů nesnáší. Ale mně tento čas nezkazí ani covidové náboženství. Začínám totálním úklidem a následuje výzdoba. Domů si nanosím spousty větví s jehličím a z horních polic vyndám krabice s ozdobami.

Načančám okna a postupně celý byt.

Vůně smrkových větví a postupně pečeného cukroví časem provoní celý interiér a pronikne i na chodbu domu.

Jako malá holka jsem prožívala vánoční svátky v padesátých letech. To se nestála fronta na banány, ty tady neexistovaly, to se stála fronta na jablka jonathany. Bylo krátce po válce a moc toho k dostání nebylo, a to, co se dalo na trhu koupit, tak na to jsme doma neměli peníze.

Máma byla čerstvá vdova, která musela nějak uživit dvě děti, ale nevěděla jak. Měla jenom měšťanku a jediné, co uměla, byly práce v domácnosti a později starost o děti.

Hloupá nebyla, ale jako předělaná levačka nebyla ani šikovná na ruce a její vzdělání jí v prvopočátku stačilo jenom na místo uklízečky, nebo pomocné pracovnice v kuchyni.

Průsery se většinou dějí ve skupinách a máma měla co dělat, aby nám zajistila alespoň základní potřeby.

Podle toho vypadaly u nás doma i Vánoce. Dárky pouze praktické, hnusné vroubkované bavlněné punčocháče, mámou upletené úděsné výrobky, které jsem se styděla nosit, a nějaká knížka. Čokoládové ozdoby, které zdobily smrček, byly spočítané a nesměly se jíst. Jako cukroví se pekly hnusné anýzové sušenky. Po letech mámu napadlo, že by si je mohla zase zopakovat, když prý nám tak se ségrou tolik chutnaly.

Rychle jsem jí to vymluvila. Nechutnaly, ale nic jiného nebylo.

Přesto všechno sem se na Vánoce vždycky těšila. Ve svátečním pokoji se zatopilo ve velkých litinových kamnech „musgrávkách“, ve kterých se topilo pouze výjimečně, protože koks nebyl k dostání a byl drahý. Před kamna se slídovou mřížkou, za kterou byly vidět plameny, jsem vždycky v podvečer zapadla do obrovského ušáku s vypůjčenou knihou. Když jsem ukořistila nějakou verneovku, nebo májovku, tak to teprve byly ty správné sváteční chvíle.

Máma chodila do práce a já měla vánoční prázdniny, přes den jsem tedy musela do družiny.

Z družiny jsem, jak jenom to šlo, vždycky utekla. Ale z té vánoční nikdy.