 Bylo
mi něco kolem dvaceti let, v profesním i soukromém životě se mi velmi
dařilo, a já, lačna nových výzev a zkušeností, jsem se rozhodla splatit
dluh společnosti. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do
pečovatelského domu pro psychicky nemocné seniory. Docházela jsem tam
jednou týdně odpoledne, se seniory hrávala společenské deskové hry, a za
pěkného počasí s nimi chodila na procházky do nedalekého parčíku.
Věřící jsem doprovázela do kostela, případně jsem našla jinou společnou
aktivitu.
Ačkoliv starouškové byli často pod dávkami léku,
některým nemoc zatemnila mozek a zub času se podepsal na jejich fyzických
schránkách, bylo pořád zřejmé, že ve své době to byli statní chlapi a nezřídka
na vysokých kádrových pozicích. Při jedné procházce v parku se milí pánové za
hlasitého jásotu rozběhli jako radioaktivní švábi po výbuchu Černobylu.
Zbyněk, předtím
ředitel mezinárodního hutního závodu, za bojového pokřiku obsadil pískoviště a
vyděšeným holčičkám zabavil kyblíčky i lopatičky.
Spytihněv,
svého času majitel pivovaru, obklíčil skupinu vystrašených školáků prvního
stupně základní školy, kteří se po škole sjížděli v parčíku ovocným pitíčkem a
zmrzlinou, a udělal jim hlasitou přednášku o škodlivosti alkoholismu. Nevím,
nakolik vážně brali zmateného pána v kostkovaných bačkorách a s vytahanými
tepláky, ale dle jejich výrazu tuším, že se dodnes alkoholu ani nedotkli.
Zdeněk,
který měl jen jednu nohu, se snažil udělat ze svého invalidního vozíku turbo
vozidlo a za pomocí druhé nohy a kusu klacku se vehementně odrážel od lavičky,
aby mi ujel do blízkého křoví.
No, a Květoš,
tehdejší vysoká šarže z armády, to celé řídil z kukaně dětského hradu, kde si
ve vteřině vybudoval bunkr, včetně
záložnické základny, a za pokřiku „Nás nedostanou!“, vyplašil všechny děti v
okruhu 5 km.
Ano, každé odpoledne s nimi mi dalo zabrat, a dodnes
nesmírně obdivuji všechny zdravotní sestry či pečovatelky, které s nimi
pracovaly osm a více hodin denně.
Jednoho dne, kdy bylo výjimečně krásné počasí a chlapci
byli obdivuhodně hodní, odhlasovali si návštěvu cukrárny. Protože mi bylo jasné, že v pečovatelském domě
jsou jim tyto radosti odepřeny, rozhodla jsem se jim zábavu dopřát. Usedli jsme
do nedaleké útulné cukrárny a oni si objednávali o sto šest. Kávičky se
šlehačkou, mléčné koktejly, chlebíčky všeho druhu, zákusky, dorty… a nacpávali
se tak, až jsem se obávala, že jejich plíny nálož neudrží a stařečkové
zanechají v cukrárně výraznou pachovou stopu.
Jak jim tak rozjařením zářila očka a veselostí se jim
třásly vrásčité brady, rozněžněle jsem se usmívala, a rozhodla se radovat s
nimi. Slečna servírka kolem nás běhala jako včelka v jetelovém poli, protože
naše skupina slibovala bohatou tržbu. Když už měli dost, požádala jsem o účet s
tím, že si to bude platit každý zvlášť. Tu se stařečkové na mě plni očekávání
zadívali a čekali, až vytáhnu peněženku.
Až tehdy mi to došlo!
Vzhledem k tomu, že byli zbaveni svéprávnosti, nikdo z
nich neměl peníze! Tak jsem tedy nechala v cukrárně můj měsíční rozpočet na
jídlo, a při odchodu jsem se ještě praštila hlavou do zárubně dveří, aby se mi
rozsvítilo.
Tolik k onomu seniorskému rodeu.... VERONIKA
|
