 Ahoj. Možná vám to bude znít divně, že se ženská ve třiceti letech ptá, jak se má chovat, ale já už jsem zoufalá. Poslední rok dva nám to s mužem neklape. Problémy máme i v sexu. Nechápu, jak ho může těšit sex, když vidí, že mi tečou slzy bolestí. Nepochopí, že když na mě skočí bez jediné pusy, že to bolí.
Já jsem byla vždy zdravě sebevědomá,
chlapi za mnou běhali (a vlasně to trvá dodnes), ale k čemu mi to je, když o mě
nestojí ten můj? Poslední dobou mi vůbec neřekne nic hezkého. Vždycky byl více temeramentní, ale už mi to leze krkem. Čas od
času si ze mne udělá hromosvod - vyleje si na mě s křikem všechny neduhy světa,
protože na nikoho jiného řvát nemůže. Já to nechápu. Býval úžasný, pozorný. Jediné, co mu zůstalo, je jeho nesmírná
pracovitost a veselá povaha. Včera jsem mu dala k svátku krásný zlatý
řetízek a jeho oblíbené víno. Já si sice na dárky moc nepotrpím, ale
jelikož nedostanu od něj nic k mému
svátku, doufala jsem minulý měsíc, když jsem měla narozky, třeba v nějaké hezké
spodní prádlo, o které ho prosím roky. Dostala jsem úplně obyčejnou čokoládu.
Když se např. zeptá, zda někam
půjdem, odpovídám kompromisem - jak chceš, či jesti nepůjdem raději jindy a
podobně. Když se zeptám já, odpověd je jasná: ne! A ještě jedno. Na všechny okolo hrozně žárlí, ale aby mi řekl, že mi to sluší…to nikdy. Nemůžu si s ním o ničem ani promluvit, když
jsem začala, uzemní mě okamžitě natolik, že radši uteču…
Já už nevím, co dělám špatně.
KATKA
|
