![](http://obrazky.kudlanka.cz/YVETA.jpg) Jedno, co máme všechny společné (my, české holky v cizině), je, že nám chybí kamarádky z dětství a dospívání, kterým jsme se svěřovaly se svými problémy. Kamarádky, kterým bychom si postěžovaly na děti, na tchýni, na manžela, jedné to, druhé ono - a tak to bylo všechno pěkně rozložený. Tady tyhle „naše kamarádky“ nejsou a nové neznáme od dětství.
Je pochopitelně trapné se těm novým svěřovat
s něčím intimnějším. Naše výlevy (které se pořád opakují dokolečka, stále ty
samé) padají proto na hlavu manžela, který je po čase přestane snášet a ničí ho
to. Chlapi potřebu svěřovat se moc nemají, pro
nás ženské to je nutnost. Tak voláváme mamince a ta si to pak musí poslechnout
v plné síle, za všechny ty nepřítomné kámošky. Prostě - nemá to naředěný.
Jak jsem to tedy dříve řešila já? Nakonec jsem
sedla ke stolu a snědla jídla pro celou armádu. Přejídáni, brečení, opakující
se scény. Vzpomínám, jak mého muže vytáčelo moje fňukání: „Já jsem tak tlustá, myslíš,
že jsem opravdu tlustá? Tak řekni mi, připadám ti vážně tlustá?“ Nejdříve se snažil být chápavý, pozitivní a
chválil mne, pak mi radil zdravě jíst, pak mlčel, pak začal mít připomínky a
všechno nakonec skončilo slovy, že „Jo, jsi hnusně tlustá.“
A já tedy dál vařila, pekla a jedla a brečela
a rozváděla se. Což se neustále opakovalo… Toužila jsem být milována,
obdivována, chtěla jsem, aby mi říkal, že jsem krásná, protože jsem mu porodila
úžasné (úžasně uřvané) dítě. Mnohokrát mě mrzelo, že jsem pusu nedržela a
prostě se musela o své pocity podělit s manželem.
Jenže s kým jiným? Mnoho hádek bych si
ušetřila, kdybych si mohla důvěrně pokecat se starou kámoškou a neobtěžovat tím
chlapa. (I když - mne taky nebaví poslouchat některé stále stejné názory mého
muže a občas ho pošlu ne zrovna slušně do háje. Celé se to uklidnilo, až když jsem si
uvědomila, že to řekl, protože se cítil zoufalý a zahnaný mým chováním do
kouta. Prostě „milionkrát nic asi fakt umořilo osla“.
P.S. Dala jsem mu přečíst tuhle písemnou
zpověď. Chvíli na to koukal a pak opravil slovo v poslední větě (bylo tam
původně „stokrát nic umořilo osla“).
YVETA
|