 Hele, potřebuju moc a moc poradit. Svýho chlupatýho milovanýho soupostelníka jsem nechala před rokem vykastrovat. A pohoda. Předtím to s ním bylo strašný, totální erotoman, musel být jen na fest vodítku a z procházky se vracel se šíleným výrazem v očích, jazykem snad až na zemi, srdíčko mu tlouklo tak, až jsem jednou skoro zešílela, že mi snad umře, a letěla jsem s ním (v náručí) na veterinu.
No, páni doktoři ze mne měli Vánoce, už se prej tak dlouho nenasmáli: „Prostě nadrženej, nad míru nadrženej.“ A doporučili ufiknout. I – stalo se.
Nojo, jenže, teď, asi před měsícem, se v něm něco změnilo, snad se hormonálně mění na háravku, nevím, ale když vyjdeme ven, nikde nikdo, jen my dva, tak během pár minut kde se vzali, tu se vzali, všichni chlupatý psí chlíváci, co jich je kde na Jižním Městě, jsou u nás, respektive u něj a v další vteřině na něm…
Prostě chudáčka mýho przněj o stošest. Jeden přes druhýho, jejich páníčkové se smíchem plácaj do stehen a Kajoukovi je zoufale. Nechci ho zvedat, brát do náruče, přesně jako nějakou tu hárající fenku, tak se snažím nějak ho z té změti vysvobodit a zdrhnout.
On, kterej byl donedávna velice socializovanej pejsek, rád se se všemi honil, hrál si s nimi, kamarád jako hrom, se najednou bojí, jak nějakého psa vidí, a jdeme jinudy. Protože je to fakt zlý. Nekecám. Občas má mokrý záda…
Já vím, je to na první pohled legrace, ale na ten druhej je to smutný.
Tak se chci poradit: nevíte, co s tím?
Co udělat, aby se k němu chovali zas jako dřív?
Podotýkám, že snad víc jak rok
po té kastraci to bylo fakt OK.
d@niela P.S. Já už mu dávám i triko, jen abych ho nemusela pokaždý sprchovat...
|
Budu pořizovat ČV, tak radí. 
