|
 Dlouhá léta jsem věřila, že je na světě všechno správně rozdělené, umravněné - lidé, zvířata, ptáci, rybičky, plazíci, hmyz, baktérie a další z našich souputníků. Lidičky, kteří se světem pohybují přivázáni ke svým psům, jsem považovala za poněkud dětinské, nesamostatné a prostřednictvím zvířat si prodlužující sebevědomí.
Něco jako s auty – čím větší pes, tím větší jsem king. Ještě jakž takž jsem uznávala důvody opuštěných, kteří nenašli nic vhodnějšího, než chlupatého páchnoucího vrtichvosta. Nesmírně mi vadilo, že pod okny mám pomalu víc psích hovínek než stonků trávy, že každý roh je občůráván, že nemohu jít vysypat smetí bez toho, aniž bych se rozhlédla, ze které strany a kam mne kousne nějaký volně pobíhající čtvernožec. Prý i podle četnosti psích exkrementů na metr se poznává úroveň národa... Poměrně nelibě proto nesu některé projevy lásky pánečků vůči čtvernožcům. Neměla bych kritizovat, když jsem sama nejspíš stejná, ale zdá se mi, že by se mohlo uloupnout trochu té lásky ve prospěch mláďat lidských…
Podívejte se do čekárny u veterináře. S jedním pacientem se tam třese celá rodina. Není nic, za co by se nemocné zvířátko muselo napomenout. Ať dělá, co dělá, loužičkuje, okusuje, obtěžuje, halasí... Za sebemenší útrapy dostává lahůdky na usmířenou, jsou hýčkána, chována, oláskovávána. Zato v čekárně dětského střediska odevzdaně hodiny a hodiny sedí rozpálené dětičky - jen v doprovodu otupených unavených maminek. Trpělivě čekají na pokyn "další prosím". Při projevech sebemenší neposednosti jsou napomínané: „Nejsou tam přeci jediní a jak by to vypadalo, kdyby si kdekdo mohl dělat co chce..." Děti musejí být rozumné, jsou přeci už velké a vědí, že maminka toho má ještě moc… Vím, ta naše čtyřnohá havěť se nemůže verbálně bránit, jsou bezmocní a zcela na nás odkázaní, což jim nikdo neubírá. Ale nejsou naše mláďata na tom občas hůř? Bohužel, delší dobu zájem o druhé natož třetí dítě klesá, rodiny si opatřují ponejvíce jen jednu jedinou odnož. Ale - dvě děti nahrazují rodiče a teprve to třetí je „pro národ“. Snad to zní moc vlastenecky, ale je mi smutno, když čtu, že poslední dobou v Čechách víc lidí umírá než se rodí, že je u nás víc lidí starších než mladých. Je prý i menší zájem o adopci. Kojenecké ústavy a dětské domovy jsou plnější a plnější; budou pořady typu "Chcete mě?" i pro holčičky a kluky? Já vím, nechala jsem se unést – a tak prosím aktivisty i příznivce ochránců zvířat, které jsem snad předchozími řádky pobouřila, aby mne nekamenovali. Kdo by se pak staral o našeho milovaného Můrinka? d@niela
|
