![](http://obrazky.kudlanka.cz/Vlastimil_Podracký.jpg) Proč se západní civilizace dostala do současných konců, proč nakonec pohrdá svými podstatnými výdobytky a snáší nedůstojné sebemrskačství? Proč se ze svobody stala svévole a nezodpovědnost, proč rovnost nabrala podobu nepřirozené antropologické rovnosti? Správnou míru kdysi udržoval morální řád vztahující se k určitému kolektivu národnímu a státnímu. Jakmile byla zpochybněna hodnota státu, národa a rodiny, jakmile se začalo hledat selhání národa a státu, jakmile se rodina stala nepodstatnou, začalo to mít (možná původně nezamýšlené) důsledky.
Morální řád se neměl
k čemu vztahovat (ten se vztahuje ke kolektivu a určuje vztahy uvnitř něj).
Dnešní problém spočívá v omylu, v nějaké nedomyšlenosti. V případě
komunistické ideologie se omylně předpokládalo, že lidé budou nadšeně pracovat
pro režim s osobním nasazením, protože budou prý pracovat pro sebe; v
dnešním případě znehodnocení státních a rodných kolektivů se spoléhá, že
morální řád bude uznáván, aniž by se vnímalo, proč existuje a čemu slouží.
Tento omyl se mstí stejně jako omyly komunistů.
Pokud se stává kolektiv nedůležitý,
společenská morální pravidla se stávají
zbytečnými.
Svoboda a rovnost, původně
kolektivní ideály doprovázející občanství s demokratickým státem
existenčně spojené, se staly ideologickými vizemi vztahujícími se pouze k jednotlivci.
Už neslouží kolektivu, ale kolektiv je povinen sloužit jim v zájmu
jednotlivce, jakéhosi nového člověka, který je „sám sebou“.
První chaotický rozpor
současného levicového progresivismu je tedy prohlášení státu jako služky, která
je likvidována, ztrácí veškerou úctu a tím i funkčnost. Pozitivističtí a liberální filozofové –
Popper, Meyer, Mill, ale i neomarxisté Husserl, Habermas, Patočka atd. - se
předháněli v ideálech vytvářejících „osamoceného jednotlivce“, kterému
vzali jeho rodné kolektivy a prohlásili je za „konstrukt“.
A to proto, že omezují jeho svobodu…
Neuvážili, co to znamená v praxi, když se tyto kolektivy zruší. Konzervativci
neměli argumenty, které by proti této zhoubě postavili - pokud se zastávali
národa, státu a rodiny, byli obvykle vykázáni jako nacionalisté a xenofobové.
Pomýlená rovnost a cesta k myšlenkovému chaosu
Levicové chápání světa vzniklo
ze selhání pravice. Ta nedokázala reagovat na násilné rasistické projevy,
selhávala v řešení materiálních rozdílů a chudoby. Humanistický aktivismus
se uchýlil do rukou levice.
Původně se čekalo na úspěchy
sovětského bloku, podle kterého by se věci řešily. Šokem se staly zprávy o
zločinech komunistů a pokračující neschopnost komunistických států řešit lidská
práva, demokracii a příznivý hospodářský vývoj.
Totalitní komunisté (počínaje
Stalinem) se odloučili od marxismu a uznali rodné kolektivy a stát, protože
poznali, že bez těchto kolektivů a přirozené sounáležitosti k nim nelze
existovat. Stalin obnovil stát a vlastenectví a tím zachránil komunistický
režim a komunistické státy před zánikem.
Pouze nebylo jasné, jak
postupovat dál, protože totalita nedovolovala vývoj. Vládnoucí kamarila měla
obavy ze změn. Zakonzervoval se jakýsi nefunkční kompromis.
Západní levici pomalu
docházelo, že blahobyt je tvořen tržní ekonomikou. Ta ovšem vytváří nerovnost
jako neodmyslitelnou součást systému. Rovnost ekonomická byla tedy levicí zavržena,
boháči byli vzati na milost, zatímco rovnost ras, rovnost muže a ženy, rovnost
kultur, rovnost sexů a vůbec rovnost všeho se vším vypadala jako neškodná.
Levici zachvátila posedlost
rovností.
Ideály neomarxistů už ve svých
základech obsahovaly chaos. Všichni lidé si měli být naprosto rovni, ale
obrovská nerovnost v materiálním statusu jako by nebyla vnímána a bylo
odmítáno ji kritizovat. Nerovnost je ovšem přirozená, zatímco
rovnost ve výsledku neodpovídá přirozenosti a proto vnáší do občanských vztahů
chaos. Jakýkoliv čin přinášející rovnost ve výsledku vyžaduje postavit se proti
přirozené evoluci a to nelze jinak než iluzí
prohlášenou za idol a prosazenou diktátem.
Přirozený vývoj vytvořil
určité útvary, jako je rodina, národ, stát, ve kterých je základem vztahů pocit
sounáležitosti. Po jednotlivcích se vyžadovala nějaká úcta a určité dobrovolné
sebeobětování v zájmu těchto útvarů, bez kterého nemohou existovat.
Západní levicoví relativisté neuznávají úctu ke kolektivům, pro ně existuje
úcta pouze k jednotlivci.
Levicový pochod institucemi
pravice sledovala jako neškodnou šarádu, protože se nedotýkala zisků, nebránila
postupujícímu blahobytu a navíc s nimi víceméně souhlasila v jejich omezování
státu a v teoriích otevřeného světa. Proto také byla Popperova
teorie „otevřené společnosti“ přijímána oběma směry souhlasně.
Evropská civilizace
vyprodukovala svobodu a rovnost na vysoké úrovni.
Rovnost se však stala velkým
problémem, protože antropologická rovnost neexistuje. Původní liberální rovnost znamenala rovnost přístupů
ke člověku, tzn. rovnost vztahů a rovnost příležitostí.
Jenže - nerovnost je přirozená.
·
Žena statisticky nikdy nedosáhne výkonů mužů
v jejich doméně a muž nikdy nebude rodit a kojit dítě.
·
Černoši obvykle statisticky neuspějí ve
společnosti, kterou vymysleli bílí, i když mnozí ano.
·
Mezi kulturami jsou přirozené rozdíly, některá
je vyspělá, jiná středověká nebo primitivní. Kultury mají rozdílná pravidla
života mnohdy vzájemně neslučitelná, provokující přirozenou agresivitu ve
smíšené společnosti a prosazování „svého“.
Vlastimil
Podracký
Pokračování zítra
|