Cílem a životním snem uprchlíka je svržení toho režimu, před kterým se vydal schovat k nám. Je rozhodnutý bojovat proti nenávistné ideologii, která jeho útěk způsobila. Je vděčný a připravený respektovat hostitelskou zemi. Znám i pár opravdových uprchlíků. Těší se, až v jejich zemi padne náboženská totalita a pomáhají tomu svou novinářsou prací. Jenže naprostá většina těch lidí, kteří se do Evropy valí, a už dovalili, žádnými uprchlíky nejsou. Dokázat sémanticky správně označit, kdo k nám přichází, není věc nějaké xenofobní nenávisti, je to čistá schopnost zacházet správně s naším vlastním jazykem.

Ale pokračuji, kde jsem včera skončil:

Kosovo

Během rozpadu Římské říše na území Kosova v 6.–7. století přišli Slované a stali se etnickou majoritou. A vybudovali zde křesťanské srbské království. Občasně spojenec Byzance, občas i nepřítel při vyjasňování si hranic mezi Byzancí – Bulharskem a Srbskem. Kosovo bývalo centrem srbského státu. Kosovo bylo srbského patriarchy a ve městě Prizren sídlili srbští vévodové, občasně užívající titul car. V Kosovu také 1389 došlo k bitvě na Kosově poli, v níž bylo srbské vojsko vedené knížetem Lazarem poraženo tureckým vojskem. Ta otevřela dveře k následné turecké okupaci celého Balkánu. A s ní k neobyčejně kruté a krvavé násilné islamizaci obyvatel, která až na výjimky (Albánci a Bosňáci) nebyla úspěšná.

Kosovo se od turecké okupace osvobodilo až v první balkánské válce 1912–1913, kdy se znovu spojilo se zbytkem Srbska. Po první světové válce přišly první konflikty, při kterých se albánská menšina, která se tu usadila během turecké okupace, snažila odtrhnout některé pohraniční oblasti. Na krátko se jim to povedlo v letech 1941—1944, kdy Albánie vyhlásila Fašistické Albánské království, zcela podléhající Itálii.

Po roce 1945 se Kosovo, stejně jako celé Srbsko, stalo součástí obnovené Jugoslávie a naopak v Albánii zavládl krutý režim, který zemi ekonomicky a společensky zcela zničil. Do Kosova utíkali uprchlíci z Albánie a získávali tu azyl – a půdu. Titův režim jim často dával půdu a usedlosti zabavené tzv. kulakům. Současně muslimští Albánci měli (a trvale mají) vysokou porodnost, takže zatímco v roce 45 tvořili méně než 20% menšinu (většina z nich sem přišla během fašistické okupace, protože ta podporovala šíření Albánců na úkor Srbů a Makedonců), v době pádu komunismu na začátku devadesátých let už byli většinou, a jejich populace se zhruba třikrát znásobila.

Během rozpadu Jugoslávie kosovští Albánci požadovali střídavě připojení k Albánii, a když se to ukázalo jako neprůchodné, začali bojovat za nezávislost Kosova, přičemž se nutně nabízí vzpomínka na Sudety a sudetské Němce. Nicméně díky brilantní PR propagandě se UÇK, do té doby mezinárodně uznávané coby teroristická organizace, povedlo prosadit vojenský zásah NATO proti Srbsku a odtržení Kosova od Srbska. Následně musela být oblast obsazena vojsky OSN, jejichž úkolem byla ochrana Srbů před Albánci, protože se schylovalo k reálné genocidě kosovských Srbů. I po skončení všech vojenských operací probíhají masívní etnické čistky.

Kosovo je ekonomicky nefunkční útvar s vysokou kriminalitou, vysokou mírou chudoby a probíhá zde dnes už pomalejší, ale trvalý odchod přeživších Srbů do Srbska.

Kdo z Kosova utíká do EU? Překvapivě v naprosté většině ne Srbové, ale kosovští Albánci, vyznáním muslimové. Tedy lidé, kterým doma nehrozí vůbec nic, kromě chudoby zaviněné katastrofální ekonomickou situací – kterou sami vytvořili. 

Kosovo samozřejmě také nikdy nebylo kolonií, maximálně Turky okupovaným územím.

Albánie

Albánie se ve starověku objevuje pod názvem Ilyrie. Mluvilo se zde indoevropským jazykem, byly tu řecké kolonie a obecně převládal řecký, později římský vliv. Země po rozdělení Říma připadla Byzantské říší. V první polovině 15. století ji po několik desítek let trvajících tvrdých bojů anektovala Osmanská říše a stejně krvavě a násilně jako kdekoli jinde, kde zavládla, ji islamizovala. V případě Albánie úspěšně.

Všude v Evropě docházelo k rozvoji, nejviditelněji v 19. století. Ale země pod nadvládou Osmanské říše ekonomicky a společensky propadaly – a to přesto, že před tureckou okupací šlo často o země ekonomicky prosperující, bohatší a kulturnější než dnešní evropský západ. Albánie zůstala skanzenem. Zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Všechna povstání proti Turkům byla krvavě potlačena, svobodu získala země až v roce 1912 po první balkánské válce.

Za panovníka byl západními mocnostmi dosazený Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, syn nizozemské princezny a příbuzný císaře Viléma II. 

1924 vypukla revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Následovalo několik pitoreskních převratů a bývalý vůdce revolucionářů se prohlásil za krále Zoga I.

1939 Albánii obsadila fašistická Itálie. Většina Albánců to vítala, protože současně bylo k Albánii připojeno Kosovo, kam se během války přestěhovalo velké množství Albánců, a další území sousedící s Albánií.