Stejnojmenná kniha Mary Haimannové vyvolala nesouhlas už ve svém anglickém vydání. Nyní vyšla česky. Její obsah je důležitý, protože ovlivňuje americké prostředí, a proto je potřebná alespoň krátká recenze, postihující záměry autorky. Vzpomínám na diskuzi, která proběhla v ČT s autorkou. Proti ní seděli naši historici – Rychlík a Pithard (nepamatuji si přesně, zda ještě někdo další). Jestliže i tito pánové autorku kritizovali za její nepřesnosti, potom asi kniha byla opravdu už i v anglické verzi provokativní.

Za provokativní ji označili i mnozí jiní, včetně tehdejšího konzula ČR v LA. Autorka tvrdí, že českou verzi nepozměnila. O to více jsem si knihu se zájmem přečetl a s podivem jsem zjistil, že kniha samotná je méně provokativní než její název, a na rozdíl od některých dnes vycházejících pomlouvačných děl, je věcná bez viditelné propagandy. Proti běžným zvyklostem i dobře popisuje Tisův Slovenský stát.

  Ideologickým zadáním díla je odsoudit nacionalismus, tato snaha tvoří „ducha“ celé knihy a v detailech může působit provokativně nebo nespravedlivě. Já jsem ovšem chápal, že to není namířeno proti českému národu, ale je to univerzalistický názor, který je legitimní, nicméně se tím nevyhne určitým deformacím. Kdo vlastně zklamal? Zklamalo Československo nebo státy okolo něj, které jeho osud určovaly a nedovolily svobodný vývoj? Autorka se snaží dokázat, že za to může český nacionalismus.

    Většinou bych mohl informace v knize pochválit, zaměřím se ale pouze na kritiku, tedy na to, co považuji za chybné. Z důvodů krátkosti textu nemohu komentovat jednotlivé myšlenky a příběhy, proto se pokusím o celkové hodnocení shrnuté do postojů autorky.

Univerzalismus

  Autorka na začátku výkladu dějin představuje postoje prozrazující univerzalistické přesvědčení neuznávající národy jako útvary potřebné k životu a považuje nacionalismus jako zlo. Protože neuznává národy jako hodnotu, nastává, jak uvedu v následujících příkladech, zkreslení výkladu dějinné reality. Zdá se, že si dost idealizuje bezprávné postavení Slováků v Uhersku, situaci, kdy neexistovala snad žádná slovenská škola, a Slováky čekalo během několika desetiletí totální pomaďarštění. Nedostatek slovenské inteligence znamenal, že republika vyslala po r. 1918 na Slovensko učitele a úředníky české (kteří však učili a mluvili slovensky).

Její nepochopení, že se tak stalo z nutnosti zachránit vlastně slovenský národ jako takový a přikládání tomuto aktu nějaké postranní myšlenky, opět zkresluje celý obraz. Vynechává germanizaci za Rakouska, která probíhala nucením českých dělníků, aby posílali děti do německých škol. Kdo to neudělal, přišel o práci. Germanizace byla i jiného druhu, především diskriminací na úřadech apod.

Dnes není korektní o tom mluvit, pamětníci nejsou a dějiny jsou přepisovány především mlčením o těchto skutečnostech. Přitom tato okolnost je velice důležitá v otázce, proč Češi měli z Německé hegemonie strach. Císař nedokázal nebo nechtěl germanizaci zabránit, a Němci měli výhodnější postavení.

Autorka o tom však nic nepíše, nejspíše si toho nepovšimla, protože podle ní národ nemá hodnotu a jeho zachování je zbytečné. Potom je ovšem zbytečné celé české národní obrození. (Jestli je opravdu zbytečné, ať i každý posoudí sám a podle toho dá za pravdu autorce nebo ne.)

  Autorka chápe situaci po II. světové válce, rozumí příklonu Beneše a většiny obyvatelstva k SSSR v obsahu samotném, jak jej vidím i já: zkušenosti z německé okupace vytvářející pocit fatálního ohrožení z Německa, které se může opakovat a proto je zapotřebí hledání trvalého a spolehlivého spojence, kterému se v zájmu přežití musí ledasco odpustit.

Přesto na konci kapitoly o třetí republice obviňuje český nacionální šovinismus a politický oportunismus, že je vinen za nastolení komunistického režimu.

Jaký šovinismus?

Copak obavy z totální likvidace národa je šovinismus?