Kdesi hluboko v bezmračných výšinách Mlhoviny se potkaly dvě netělesné bytosti. „To je ale náhodička, Náhodo, že jsme se zas po čase setkali. Nechceš si na chvilku přisednout?“ „Myslíš, že je to osud, Osude?“ ušklíbla se Náhoda, usadila se a začala klátit nohama. Pak se současně zvědavě nahnuly přes Okraj. Chvíli, která pro člověka trvá mnoho dní, pozorovaly dění pod sebou.

„Tak už jsi spokojená, milá kolegyně? Už mi věříš? Říkal jsem ti přece před nedávnem, že vždycky budu silnější než ty. Já jsem už při jejich narození určil, že budou spolu,“ kasal se Osud. „A ať uděláš cokoliv, stejně to tak nakonec je.“

Náhoda se neklidně ošila a poprvé v duchu sama sobě připustila, že by Osud mohl mít pravdu. Nahlas by to ale nikdy nepřiznala.

„Jsou to lidé, milý kolego, a ti přece vždycky mají tendenci chovat se iracionálně. Vždyť se na ně podívej. Žijí si ve svém mikrosvětě a vůbec nepočítají s tím, že by se mohlo něco stát. Něco, co jim tu jejich idylku naruší.“

Osud se na Náhodu pátravě zadíval. Je to potvora, jako každá ženská. Někdy zlomyslná, někdy velkorysá a přející. A já abych ty její výkyvy nálad pokaždé hasil.

„Nelíbí se mi tvůj výraz, něco kuješ, nemohla bys je už nechat být? Ten tvůj poslední žertík byl přece jen trochu krutý. Tolik let… Pro nás je to nic, ale pro ně? Vzalas jim spoustu let štěstí, že se nestydíš.“

Kdyby Štěstí vědělo, že se o něm Osud s Náhodou baví, asi by přestalo hrát se Zdravím a Bohatstvím mariáš a vysvětlilo by Osudu, že lidé i přes jeho sebevětší snahu mají ve zvyku po něm šlapat. Kdo ví, jestli by zrovna tihle dva spolu byli šťastní i po letech společného života, kdyby se k němu dobrali už v mládí a snadno.

Štěstí Náhodě ve skrytu duše fandilo, protože díky ní mělo o dost míň práce. Někdy se snažila tak moc, že už pak stačilo jen cvrnknout a člověk byl spokojený.

„A mně se zas nelíbí, že ses o nich rozhodl tak brzy. A Nadání a Inteligence jsou na tebe pořád ještě naštvané. Vložily do něj tolik a podívej se na něj, jak s jejich dary naložil.“

Osud se zachmuřil. Má pravdu, ta mrcha, trochu jsem se nechal unést. Přál jsem si, aby konečně jednou žil člověk, který bude mít všechno. A neuvědomil jsem si, že zasáhne Život a aniž by se slovem zmínil, dostanou oba na vybranou. A ne jen ze dvou možností, ale mnoha.

Je to tak, náš šéf je vlastně hrozně zákeřný, zkrátka sám Život.