|
 Když jsem si to tuto neděli capkala po dlouhých předlouhých cestičkách zoologickou zahradou, od jednoho výběhu k druhému (bližší popis tohoto drastického počinu přinese má válečná zpravodajka, která výlet absolvovala spolu se mnou a svým synkem), občas jsem se přistihla, že víc než po zvířatech tam vystavených, se dívám kolem sebe po lidech.
Pokud vám to připadá poněkud podivným, tak malé vysvětlení: užívala jsem si tamější pohodu přítomných - dětiček s rodiči nebo prarodiči; sledovala dvojice mladé i starší. Všude spokojenost, legrace, příjemná atmosféra. Užívala jsem si opak všech těch trampot, ve kterých se brodím dennodenně na Kudlance. Opak nešťastných osudů, trápení nejrůznějších smutniček i skuhralek, které bezradně uvízly na rozcestí života. Byl překrásný den, tahle zahrada měla na rozdíl od Botanické otevřeno (i když jsem si říkala, že "když tam jdu já", tak se určitě zas něco stane. Nu, také to nebylo jednoduché, semotamo jsme bloudili, protože občas některá z cestiček byla přepásána provazem s cedulí, která hlásala, že tudy dnes ne, protože... Ale stejně - plula jsem si v té blažené atmosféře jak plachetnice na klidném moři.... Nu - plachetnice... spíš škuner :.))) Dostala jsem velmi milý dopis od jedné z vás - protože je současně určen i vám všem, čtěte a přijměte přání, které je v závěru všem věnováno... Milá Danielo, už moc dlouho čtu Tvé stránky, ještě na „staré" Kudlance. Některé se mi líbí, jiné mě rozesmějí, některé rozzlobí a další rozesmutní. Ale nikdy mě nenapadlo psát nějaké příspěvky nebo komentáře - až dnes. Minulý týden ve středu jsem si přečetla příběh „Kde až člověk své dno má?", pak zase příběh „Jeden osud". Tyhle příběhy (stejně jako mnoho dalších) mají něco společného - něco. co se na první pohled nezdá zřejmé, ale co já pokládám za MOC důležité. A to, že člověk musí mít rád především sám sebe, musí si věřit, znát svoji cenu, vážit si sám sebe. 
Protože pokud tomu tak není, pak snadno sklouzne vztah někam úplně jinam - ustupuje, ustupujete - až není kam ustoupit. Určitě mockrát musí člověk v manželství, v partnerství ustoupit, ale nemůže to být pokaždé jen jeden a ten samý. Navíc jsem přesvědčena, že pokud mám sama sebe ráda, pak nemůžu dovolit druhým lidem (tedy především partnerovi), aby mi „tohle" dělal, aby mi ubližoval, ponižoval a podváděl mě atd. Mockrát se - především ženy - ohánějí velkými slovy, že chtějí za každou cenu zachránit rodinu, dětem tátu...apod. Ale po čase, když vztah stejně skončí, jen litují, že neodešly dříve. V žádném případě neříkám, že při prvním problému má člověk ze vztahu odejít, ale musím mít přece nějaké hranice, za které nepůjdu. Co už tomu druhému nedovolím! Ano, každý může udělat chybu - všichni děláme chyby - a také si všichni zasloužíme „druhou šanci". Ale v těch příbězích, které čtu - a i ve vyprávění některých mých kamarádek, je těch šancí, dávaných jen tomu druhému, nějak moc... jakoby jejich cena byla dána tím, že „smějí mít muže"... protože samy nic nejsou, nic neznamenají. Zírám, kolikrát a co všechno si nechají od partnera líbit - proč? Ze strachu odejít? Z obavy, že budou samy? Nebo proto, že nemají samy sebe dost rády ?! Příští týden je Valentýn, svátek zamilovaných. A tak všem kudlankám přeji - trochu netypicky žena ženám - mějte rády sebe, važte si sebe... určitě jste krásné, milé, chytré, přátelské, říkejte si - jste skvělé! Chacinta
|
(Sorry za off topic, mít se ráda je samozřejmě nutný, Valentýn nevalentýn 
.)
