Dobrá kamarádka Daniela mi vždycky říkala: „Holka, ty jsi ten největší granátník na světě.“ Myslela tím moje okamžité reakce. „Chytrá, hezká, ale někdy tááák blbá.“ Když se mi vzpění v žilách krev a mozkové závity se změní v rudou, střílím kolem sebe hlava nehlava. Nejdříve jsem úplně nechápala, proč je dobré občas něco polknout a nereagovat hned stylem zub za zub. Potom jsem se musela naučit vypnout svého autopilota, potlačit hněv, křivdu nebo cokoliv jiného. Nakonec začít používat ve vyhrocených situacích hlavu. Když už ji jednou vlastním.
Dnes, po letech,
jsou mé reakce méně ostré a předvídatelné, a řekněme i tolerantnější vůči
druhým. Musím konstatovat, že benefity jsou na obou stranách.
Nedávno jsem
absolvovala jednu strastiplnou návštěvu VZP. Místnost nacpaná až po strop. Zóna
výbušnosti s rizikem více než 1000 hodin ročně. Zkrátka a dobře laskomina.
Všichni, včetně mě, si vybrali poslední termín na předložení dokladu o
zaplacení kroužku, aby od pojišťovny dostali rovných 500 Kč.
Paní za
přepážkou, brunátná padesátnice, vypadala jako posel smrti: promluv a zemřeš,
zvyš hlas, projev nespokojenost, a zemřeš taky. Odpovídala jednoslovně, někdy
vůbec. Pokud dotyčný neměl vše v pořádku, nemilosrdně ho poslala pryč. Od
přepážky odcházeli lidé se stejným výrazem jako ona. V tu chvíli jsme si řekla,
že zkusím Danielin postup.
Když na mě
přišla řada, sedla jsem si naproti paní a s hlubokým pochopením jsem
k ní vyslala větu:
„Máte toho hodně, že?“
Neodpověděla.
„Obdivuji vás, jak to zvládáte“. Pokračovala jsem pokorně
a na závěr jsem dodala: „A ještě to vedro.“
Konečně mě vzala na milost.
„Peklo“, vytrousila ze sebe a nakvašený výraz
v obličeji se změnil spíš v zoufalství.
„Všichni si
myslí, že na nás můžou být hnusní. Dvě kolegyně jsou nemocné, dvě mají
dovolenou. Od rána jen poslouchám, jaký je to bordel, že jsme tady jen dvě.
Jako kdyby to byla moje chyba. Nejspíš tady dnes budu do půlnoci.“
Tak to bylo
celkem jednoduché, pomyslela jsem si a v duchu blahořečila Danielu. Paní
mi rychle a ochotně vyřídila žádost. Ještě jsem jí stihla pochválit náušnice a
loučily jsme se málem jako dobré známé.
Je to vlastně bezbolestná
win-win taktika. Já jí pomůžu, alespoň na chvilku, zbavit se nahromaděného
stresu a ona ke mně bude milá. Obě vyřídíme vše rychle a hladce. Chce to jen
upozadit svoje ego, což uznávám, že je věc občas nepříjemná, a brát vše jako
hru. Dostanu ho nebo ji na svoji stranu nebo ne? Naposledy na
matrice se mi to ale moc nepodařilo. Tamější ženská byla tuhá jako podrážka. Ale já se nedám. Hodlám
svoji dovednost vypilovat až k dokonalosti.
Před týdnem jsem
šla na kávu s dobrou kamarádkou Jitkou. Měla evidentně něco na srdci.
Držela nervózně kabelku a zjevně jí nebylo moc do smíchu. Jindy užvaněná a
hlasitá, dnes jen stroze odpověděla na pozdrav. Jako první mě napadlo, jestli
nemá Vláďa milenku. Ostatně i to k manželskému životu patří a s ním
navazující období scén, slz, rozvodů, soudů… Inu mám své zkušenosti.
Jitka si hodila
nohu přes nohu, prohrábla dlouhé ohnivé vlasy a pak pronesla tím
nejobyčejnějším tónem:
„Jsem těhotná“.
Celkem nic na
tom by nebylo. Co těhotných chodilo, chodí a bude chodit po světě. Jenže Jitce
bylo minulý měsíc celých 45 let.
„Jak se ti to
podařilo?“ odpověděla jsem překvapeně.
„Sex,
pamatuješ?“ ironicky zvedla obočí „a zavři pusu, nebo ti vypadnou zuby.“
Musela jsem se
začít smát.
„Myslíš, že jsem
stará na dítě?“ ironie vystřídal nejistý tón.
Pohladila jsem
Jitku po ruce a v duchu se jí omlouvala za Vláďu a milenku.
„Co myslíš ty?“
Pokrčila rameny
a v očích se jí zalesklo.
„Jsem stará.
Bude mi šedesát, až vyjde základku a sedmdesát, až vysokou.“
Tak jsme seděly
a povídaly si to dopoledne dlouho, až skoro do večera.
Cestou domů jsem přemýšlela nad její otázkou,
jestli je žena po čtyřicítce stará na dítě. Nejspíš jak se která cítí. Já
rozhodně ano. Živě si pamatuji sebe a Markétu, jak visí na mé noze a řve hlady,
zatímco jednou rukou míchám kaši na sporáku, a druhou držím čerstvě narozeného
Matyáše. Nebo na všechny jejich dětské nemoci a zranění, na vyčerpání
z nedostatku spánku, na jejich období vzdoru, a že stálo u všech třech za to.
Jsem totiž pyšnou
trojnásobnou matkou. Dvě děti jsou skoro dospělé a jedno brzy bude. Není to
dávno, kdy jsem nevěděla kam dřív skočit, které třídní schůzky jsou důležité a
jak je naučit používat hajzlovou štětku. Mírnila jsem hádky, podepisovala úkoly
a soudila se s jejich otcem o alimenty. Dnes je vše pryč, a já mohu klidně
říct, že zalito sluncem.
Děkuji, nechci.
Po čtvrté už bych nepřežila. Vypiplala jsem je a jsou z nich fajn lidi a
parťáci. Stačilo. Nastal čas věnovat se sobě a svým věcem.
Uznávám, i po čtyřicítce
to ještě může být jízda. Chválabohu pro mě, já tedy už bez plínek...
PAVLÍNA
|