Matěj si tolik nevymýšlí, ale zase moc nejí. Bolí ho prý v krku. Od stolu odchází ještě dřív, než naservíruju porci pro třetí dítě. Kalorický příjem mého nejstaršího dítěte je stejně jako vždy otřesný.

Filip naopak zkouší od každého trochu. Zajímá ho, jak rychle co letí směrem dolů. Výchovné manévry se nesetkávají s úspěchem. Trpělivě odolávám. Jonáš už je po jídle a chce vyndat z jídelní židličky.

Matěj poletuje okolo. Vysvlekl si pyžamo a mává s ním nad hlavou. Volá při tom, že bude dělat bobek. Odbíhám pro nočník.

Filip je nadšený, že může jídlo zkoumat bez mých zásahů. Plastové talíře jsou u nás nezbytnou součástí výbavy. Sklizeň jahod pokračuje i následující dny.

Vaše mateřské pudy jsou poháněny zodpovědností, přece to nevzdáte. Vaše děti si zaslouží dokonalé jídlo. Vy na to máte. Takže jahody a vafle. Recept je jednoduchý, bez dětí bych stihla těsto připravit dřív, než by dovřela voda na kávu (cha, ta káva pro vás byl jen vtip samozřejmě). Jenže mám děti. Filip se na mě sápe už při vyndavání vajec z lednice. Hlady ani žízní netrpí, v náručí nadšeně sleduje, co chystám.

Při hledání prášku do pečiva mi za zády stojí Matěj a natahuje se pro krabici s bonbony. Chce kokyno, žádné vafle.