O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| JAK SE VE MNĚ PRAL VODÁK S CYKLISTOU |
|
|
|
| Úterý, 04 červen 2019 | ||||||
Strana 2 z 2
Několikrát jsem měla srnku na dosah ruky, když je vidím, zpomaluju na minimum, ale tu ruku po nich nenatáhnu. Jen je opatrně minu anebo zastavím, lehce tlesknu, srna se probere, přeskočí cestu a zmizí. Se zajícem je to horší, ten ve zmatení ze světla je schopen před vámi kličkovat po cestě několik stovek metrů. Je lepší zastavit, zhasnout, pár vteřin počkat a ušák se uklidní a cestu opustí.
Divoká prasátka, kterých je tu v okolí dost a dost, měla patrně letos v květnu dovolenou, protože ta jsem nepotkala, nebo, díky Bohu a svojí oční vadě, neviděla. Jen stopy po jejich rochnění, kolikrát to vypadá jako tankodrom.
A pak je tu i čichový vjem, vy ten les cítíte. Po desáté večer se i v teplém květnu ochladí, natož letos, kdy teplota létala 10 – 12 stupňů nahoru dolů. Teplo z půdy stoupá jako jemná mlha vzhůru, když pak projíždím ta naše blata, tak se mlha válí v hustých chuchvalcích. A i chuť si přijde na své, protože někdy prostě v údivu nad krásou kolem sebe otevřete pusu a tu mušku nejen ochutnáte, ale i spolknete.
Na tuhle svou první samostatnou cestu potmě nikdy nezapomenu. Bylo to nabité emocemi a prosycené adrenalinem. A to já ráda.
Ve středu začalo pršet. A pršelo, někdy mžilo, někdy přímo lilo, někdy na chvilku přestalo, aby po dvou kilometrech začalo. V půlce května na dva dny přestalo, ale to jen proto, aby se v mracích nashromáždilo víc vody a stará dobrá vodoléčba mohla pokračovat. Že to padá seshora, nad tím moje srdce vodáka plesalo a mozek říkal: Jen víc a větší kapky. Cyklista tiše v koutku duše plakal. Déšť mi ani tak moc nevadil. Honza na to má krásně pravdivé heslo: Neexistuje špatné počasí na kolo, jen nevhodné oblečení.
Co mi vadilo, byly rozbahněné cesty, extra mezi poli to byla lahůdka, protože řepka moc vody nezadržuje a je jí tu na můj vkus moc. Takže po pár dnech se v bahně začala tvořit malá jezírka a posléze by se v tom náš skoro dvouletý Satan mohl pohodlně vycachtat. Honza mě ukecával, ať se na to vykašlu nebo ať překonám svůj strach a jedu aspoň někde po silnici a vyhnu se těm nejhorším úsekům. Nakonec rezignoval a jezdil mi večer naproti, abych v té tmě nejela sama. V týdnech ranních a nočních to bylo, co se světla týče, na pohodu, ale to bahno, zaprasené oblečení a nutná sprcha před směnou, hned po příjezdu a znovu před spaním, v pračce se neustále něco točilo, dennodenní vycpávání bot novinami, to bylo protivné.
Někdy se mi krutě nechtělo, párkrát jsem přijela opravdu hodně mokrá, to jsem v práci pak sušila i tam, kde bych neměla…
Poslední týden, kdy jsem měla zase odpolední, se ve středu udělalo konečně normální počasí, a i když bylo ještě všude mokro, udělala jsem si místo 12 kilometrové cesty 20 kilometrovou. To už jsem si tak říkala, že 500 kilometrů by mohlo padnout a že je to tak hezky kulaté číslo. A pak mi ve čtvrtek selhala technika a jízda se mi v mobilu neuložila. Sice mi ji Honza namapoval v GPX, ale zapomněl, že ji musí začít u fabriky a ne až na kraji lesa. Zkrátka mi ten poslední večer před poslední jízdou 16 kiláků do pětistovky chybělo.
Nechtělo se mu, moc se mu už nechtělo se mnou jet víc než rovnou domů, koneckonců za ten měsíc nalítal na kole 2500 km a to je na horském kole vcelku úctyhodný počin. Navíc v tak ubrečeném počasí. Jak říkám, nechtělo se mu, ale jel. Já překonala svou nechuť k silnicím a uvěřila, že cestou potkáme tak 3 auta a měl pravdu. Vyhnuli jsme se hlavnímu tahu a na těch okrskách jsme nepotkali vůbec nikoho. A dokonce i ta jízda po silnici potmě měla určitý půvab.
Když si spočtu pozitiva a negativa mojí účasti v téhle akci, pozitiva jasně převažují. Dokázala jsem si sama sobě, že když chci, tak překonám svou lenost, že docela dobře ještě držím pohromadě, i když už mě občas leckde píchne, že umím splnit i sliby sama sobě.
A možná, když bude cyklistů přibývat, tak se zbudují i cyklostezky, které na sebe budou navazovat a dávat smysl, aby se Plzní a okolím dalo jezdit bezpečně a nebyly věčné přenice automobilisté – cyklisté – chodci, protože chápu, že lidem za volantem vadí cyklista, cyklistovi na cyklostezce chodec, chodcům cyklisti na místech, kde je tak inteligentně spojená cesta s cyklostezkou. I to je pro mě důvod, proč volím ty kotáry a drncání pod zadkem a občas nějaký ten pád.
Takže napřesrok, 4. května zase cyklistice Zdar.
PS: A víte, co je na červnu nejkrásnější? Že do práce na kole můžu a budu jezdit, ale jen když se mi bude chtít. PPS: Speciální díky patří mému kolu. Nikdy mě nenechalo ve štychu, nikdy mi nespadl řetěz tak, aby se nedal snadno nahodit a nikdy nenajelo na nic tak ostrého, co by propíchlo duši.
KYTTKA
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
