O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| LILITH - PRVNÍ ŽENA ADAMOVA... - III. |
|
|
|
| Čtvrtek, 18 říjen 2007 | ||||||
Strana 2 z 2
A v dálce tonuly v bledomodrém tichu vznosné hory se stříbřitě třpytnými věnci sněhu. Ze sloupovitých štítů střemhlav padaly vody a plnily hrůzostrašným lomozem sluje, v nichž odpočívaly plavé srny. Při úpatí hor se rozprostíralo atlasové moře a světlokřídlé rybky se něžně dotýkaly hrudí zlatohřbetých vln, nežli zamířily svůj let k vzdáleným smaragdově se lesknoucím ostrovům. Sladce tam voněly květy všech možných barev a štíhlé vznosné palmy se kolébaly v laskajících závanech větru.
"Vidíš, duše moje, jaká je to krása? Co jsem ti říkal?" šeptal Adam a jemně objal Lilith okolo ramen. "Není to špatné, ale ta moje cesta byla stejně dobrá," řekla Lilith, vyklouzla z Adamova objetí a zastavila se na břehu blízkého potůčku, jenž s rozpustilým smíchem poskakoval přes pestrá zrnka písku. "Och, jaké krásné drobné kamínky! Jaké mají pěkné barvy! Červená, modrá, zelená, zlatá... Adame, podej mi jich pár!" "To nic není, Lilith! Vím o kamenech zářících jako slunce, průzračných jako voda, tvrdých a překrásných." "A... kde jsou? Adame, milý můj, kde jsou?" "Jsou velmi daleko, v hlubokých bezedných propastech a skalních rozsedlinách, daleko předaleko." "Kdy mi je přineseš? Řekni, Adame!" A Lilith něžně položila svou ruku na jeho. "Jestli ti to udělá radost, půjdu ještě dnes a zítra ti je přinesu, krásko moje!" řekl Adam, potěšen, že může pro Lilith udělat něco příjemného.
"Běž, Adame, běž a nezdržuj se! Ty jsi tak hodný, Adame!" A hřbetem ruky polaskala Adamovo čelo. S bušícím srdcem vzal Adam něžně liliovou Lilitinu ručku a přiložil si ji ke rtům. Sladkost polibku zaplavila Adamovo srdce až na dno. Pak vrhl roztoužený pohled na Lilith a rychle odběhl. Lilith mu přála šťastnou cestu ohnivou hrou zraků, v nichž byly sladké přísliby. Lilith si chvilku vzdychla a pak se jinými stezkami vracela k místu svého obvyklého odpočinku. Náhle narazila na hada se vztyčenou hlavou.
Lilith se podívala hadovi do očí, on do jejích. A oba znehybněli, očarováni jeden druhým...
Lilith tolik přitahovalo hadovo zvlněné a stočené, štíhlé a hladké tělo! Měla pocit, jako by pronikalo jejím vlastním. Lilith se dívala dlouze a dlouze, avšak had, poděšen bleskem jejího pohledu, zasyčel a vzápětí zmizel v kamení.
Mezitím Adam utíkal, sotva dechu popadal, aby co nejrychleji doběhl do údolí krásných kamenů. A když byl na místě, chvatně začal sbírat pestrobarevné oblázky. Neúnavně a statečně šplhal do skal a v soutěskách vytrhoval kameny za pomoci zubů, zraňoval si ruce i nohy, duši měl však plnou představ, jakou radost způsobí jeho dárek sličné Lilith. Sám žasl, jakým vášnivým a sladkým citem má srdce zalité od okamžiku, kdy Lilith spatřil, a jak se mu ráj od toho dne zdá tisíckrát krásnější a každý prožitý okamžik nabývá smyslu a nevýslovného půvabu...
Při západu slunce doběhl Adam, celý udýchaný, s těžkým košíkem k jezeru, kde na něho Lilith netrpělivě čekala. V náručí držela kočku se sametovou srstí a neustále ji hladila, aby si ukrátila čas. "Lilith, okouzlující Lilith, hle, jsem tady, a přináším...!" zavolal Adam. Lilith už viděla jeho odraz ve vodě, ale obrátila se k němu s předstíraným překvapením.
"Adame, jsi to ty?" "Odpusť, duše moje, že jsem nedokázal vrátit se dřív! Bylo to velmi daleko. Čekáš na mě už dlouho?"
"Ne, Adame, právě jsem přišla. Nechtělo se mi sem jít, bolela mě hlava, ale pak jsem přece jen šla. Neseš kameny? Ukaž!" A se zdrženlivou lhostejností podívala se do košíku.
"Ó, tolik drahokamů, a tak krásných, tak nádherných!" zvolala vzápětí nadšeně.
"Drahokamy se jim říká? Odkud to víš?" ptal se udivený Adam.
"Ano, drahokamy, prostě to vím. Adame, miláčku můj, pojď, ať tě políbím! Ty jsi tak hodný!" A Lilith už nedokázala potlačit své rozradostnění.
Pustila kočku, vyskočila a políbila Adama na čelo.
Adam docela ztratil rozum, padl jí k nohám a omámeně přihlížel: zabořila prsty do košíku a hraje si s drahokamy, bere je do dlaně, lačně se na ně dívá, usmívá se sama pro sebe, znovu je odkládá do košíku, znovu je vybírá. "Jaké překrásné démanty s oslnivě bílými paprsky! A ty rudé granáty, čiré zelené smaragdy, ty rubíny a safíry! Jak to vyjádřit slovy? A co jich je, co jich je..."
A Lilith si hrála s drahokamy, sypala si je do vlasů a zase je sbírala, až nad stromy vystoupil úplněk a ozářil v ráji každý strom i keř, travinu i list. Lilith seděla pod granátovou jabloní. Jemné měsíční paprsky zastíraly její tvář jako závoj. Adamovi se v hrudi třepetalo srdce jako pták, málem mu vyskočilo z úst. "Lilith, ničemu nepodobná Lilith, jsi moudrá. Pověz, jaký cit se uhnízdil v mé duši od chvíle, kdy jsem tě uviděl? Nejraději bych se rozplynul pod tvýma světlýma nohama. Nejraději bych líbal zemi, které ses dotkla. Slunce bych ti chtěl položit na hlavu, jako věnec, a hvězdami vydláždit cestu, po které půjdeš." Lilith poslouchala Adama a na rtech jí vyvstal mírný úsměv.
"Pověz, nejspanilejší moje Lilith, jaký je to cit? Když jsem ti nablízku, je ráj pro mne půvabnější a život sladší. A když se od tebe vzdálím, najednou je ráj ošklivý a pustý a život hořký a těžký. Ať sním či bdím, mé sny jsou naplňovány jen a jen tebou. Žiješ v mém srdci i v mých očích."
Lilith řekla s úsměvem, ale odměřeně: "Láska je to, Adame! Tomu se říká láska." "Láska?... Odkud ty to víš?" "Už dávno to vím, Adame...."
(pokračování zítra)
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
