O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| AŽ MOC VELKÉ VEDRO |
|
|
|
| Čtvrtek, 16 srpen 2007 | ||||||
Strana 2 z 2
No a co provedl „kašpar?" zeptala jsem se, abych převedla řeč. „S tím asi skončím," řekla, co říkávala již deset let. „Vymažu si jeho číslo z mobilu. On normálně dává za pravdu ředitelce přestože ho před půl rokem nařkla z toho, že osahává žákyně. Taky mi vyčetl, že jsem dostala prémie a on ne. A ještě něco - co bys udělala, kdyby ti řekl, že nemá čas, a pak bys ho viděla jak si sedí na pivu s kolegyní?" „Měla bych tím jasno o jeho prioritách," řekla jsem. „Náramně se s Čuprovou smáli," přidala Sofie. „Že by to táhl i s ní?" nadhodila jsem. „Nebylo to přece poprvé. Vozil ji i z práce a tak podobně..." „No to zas on ne, to by neudělal. Oni jsou jenom kamarádi. Vozil ji, ale to jen proto, že ona bydlí při cestě." Jasně. Jakmile jen naznačím něco proti Liborovi, je najednou ten nejlepší. „A to, jak ti minulou neděli neotevřel a věděla jsi, že je doma, to ti vysvětlil?" zeptala jsem se nevinně. „Jo, to se vyjasnilo. Usnul, tak mě neslyšel. On má toho moc, té práce. Ještě chodí doučovat žáky domů." „To je skutečně perfektní vysvětlení," pronesla jsem ironicky a zadržela taktně smích. „A proč ne? To on zas Libor nelže," pravila Sofie komisně.
„Třeba tě pozve na večeři, koupí kytku a všechno bude oukej," nastínila jsem jí, co bych očekávala já. „Večer nemůže. Po večerech doučuje." „Tak na oběd?" „To není zapotřebí. Já nosím jídlo do školy." „Cože to?" „Uvařím každý večer nějaké maso s omáčkou, pár knedlíků, nebo tak něco." Já jsem teplou stravu v poledne většinou neměla, spíš kus chleba a nějaké to rajče. Dost často mě můj kolega zásobil chlebem se sýrem nebo s vajíčkem natvrdo. A to bez postranních úmyslů. Proto mě překvapila. „Na to že takhle jíš, jsi zas docela štíhlá," přiznala jsem jí. „Ale to je pro Libora," uvedla na pravou míru. „Moc mu to chutná."
„Páni, aby ne! Víš co přes týden ušetří, když se nají zadarmo? Pak má ještě každou neděli sex až do domu. Udělá pro tebe aspoň večeři při svíčkách?" „Udělá kafe," přiznala poněkud zkrotle, „ještě u toho má řeči. Minule povídal, jaká je toho kafe velká spotřeba. Z legrace, samozřejmě." Zírala jsem. Jinak se to nedalo nazvat. Nemělo nejmenší cenu o tom s ní diskutovat, ale přesto jsem se neubránila otázce: „A nemyslíš, že tohle nemáš zapotřebí? Nejsi přece taková chudinka, abys musela mužskému nosit kastrůlky se žrádlem, aby o tebe projevil zájem. On si tě pak vůbec neváží a dovolí si k tobě blbé řeči i chování. Jak že tě to oslovuje? „Kurvičko"?" „Jo, já jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, tak už mi tak delší dobu neřekl. On mě Libor náhodou oceňuje. A proč bych mu ty kastrůlky nenosila? Mně to baví..." Hmm, tak jo, „kašpar" je nakonec ideální, co by ne ... „Tomu Pepovi je také nosíš?" zeptala jsem se při náhlé vzpomínce na novou nedávno ulovenou oběť Sofie - řidiče tramvaje, kterou ona jezdí denně do práce. „Nó, jednou jsem mu vzala něco ochutnat...jednou taky termosku s kafem na konečnou tramvaje..." „Myslím, že on tebe zahřál jinak..." „To máš pravdu. Báječně líbá..."
Může mít někdo tak málo sebeúcty? Zjevně ano. Přitom, proč si potom vůbec na oba pořád stěžuje, že ji znají, jen když něco potřebují? Dovolila jsem si zasmát se. „Když tobě se nelíbí nikdo, to je tvůj problém," otočila to Sofie náhle proti mně s docela zlým podtónem. V poslední době to bylo často. O čem já řekla „bílé", podle ní bylo „černé". „Proto jsi sama." „Jo? To máš pravdu, tohle bych si nenechala líbit. To jsem radši sama. Vztah si představuju jinak."
„Ty už prosímtě nikoho nehledej," pustila se do mě Sofie. „Stejně musí každému vadit, že všechno nejíš, jsi vegetarián, pořád se zabýváš jen tím psem a ani vlastně s nikým bydlet nechceš, tak na co bys ho hledala?" Hele, tak to vypadá, že si nakonec bude léčit své komplexy na mě. „Víš co, komu tohle všechno vadí, toho fakt nepotřebuju. Ale po světě chodí i dost vegetariánů a chlapů, co mají rádi psy. Navíc existuje tolerance. Takže rozhodně nemám zapotřebí brát všechno, co mi vleze náhodou do cesty a ještě se toho zuby nehty držet, jako to děláš ty."
Podle mě to byla odpověď adekvátní a normální kamarádka by ji měla ustát s přehledem, ale vedro udělalo své. Sofie se zvedla a se semknutými rty uraženě odkráčela středem. Dodnes, a je to skoro rok, se neozvala. S údivem jsem zjistila, že mi ani trochu nechybí.
Martina M.
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
