Tak se na mě (spíš na článek, na mě raději ne) podívejte. Následující text jsem psala před deseti lety... (tenkrát jím Lenka založila nehynoucí hubnoucí rubriku na Dámě) a hle - pořád platí! Až teda na to, že už není první jarní den. Tam mužeme dosadit "začala škola". Mezitím (prokládáno hubnoucími epizodami), jsem se stačila vdát, přivést na svět chlapečka (v prosinci mu bude 9) a holčičku (teď je jí 7 a půl), několikrát se přestěhovat a vytrvale střídat váhu.

       Po porodu jsem to dotáhla na neuvěřitelnou stovku, pak se mi podařilo o 35 kilo zase zhubnout, a následující tři roky zas pomalu nabírat se střídavým obdobím žravé deprese a masochistických záchvatu hladovění...

      Jo, měřím nic moc, 160...  A z váhy vám přiznám jen koncovku:  .4,6 - to hnusný číslo předtím se prostě šíleně stydím napsat.

      Takže teď to opět začíná. Ale teď už to vydržím...ne hubnutí, ale „jinej život" - protože, bohužel, nejhorší je - si pak váhu udržet...

JÁ -  A DIETA....

motto: Dieta je jak desatero - nejkrásnější je její porušování

      Milé dámy,  také už jste zjistily, že se rychle blíží pondělí 20. a tedy i první jarní den? Bude čím dál víc tepleji, sluníčko bude pálit a vy budete čím dál víc zkracovat sukně a odhalovat krásná pevná lýtka? Jo jo, taky bych ráda odhalovala... Ale Vánoce, Silvestr, narozeniny, svátek... to všechno byly skvělé příležitosti tu k dortíčku, tu k báječnému gulášku, salátkům, sušenkám... A čím víc těch "příležitostných" ňamek přibývalo, tím víc jsem se propadala mastnému zoufalství, choulila svá kila s bázní a hanou do kilometrových šlojerů a hlavu nejraději zastrčila hlouběji než pověstný pštros... V černém zoufalství jsem své splíny utápěla v mísách báječného rizotka s haldou kuřecího masínka, v několikanásobně obložených houstičkách a uvědomovala si, jak velikánský cák by to byl, kdybych v záchvatu deprese hupsla z Karlova mostu.

     V pravidelných intervalech začínám hubnout, a stejně tak v pravidelných intervalech končím. (Můj poslední pokus má dnešní datum.) Tohle je vlastně můj soupis, co při dietě může pomoci. Je to jen to, co jsem sama vyzkoušela a co mi (jak kdy) fungovalo. Nejspíš některé metody nebudou zrovna košer, ale ty nejhorší, co mám za sebou (16 denní hladovky jen o vodě a běhání) jsem vynechala radši úplně. Je to vlastně jen soupis mnou vyzkoušených rad a návodů...

      Možná bych se měla zmínit o "tělesném hladu" - při kterém cítíte žaludeční stahy. Mírný hlad a slabé stahy se objevují přibližně tři a půl hodiny po jídle, silný hlad po pěti hodinách a intenzivní zhruba když nejíte půl až celý den (hrůza!). Ten, když cítíte, vám vlastně říká: "je to dobré, ovládáš se, hubneš!" Zato ten druhý, "emoční hlad", ten je horší. Je to jenom momentální chuť. Prostě vás honí mlsná. Jestliže jste už někdy drželi nějakou dietu, nemusím vám ho jistě popisovat. Fráze typu:

* jeden kousek mě přece nezabije

* spočítám si kalorie a pak je zase vypotím - a "nula od nuly pojde"

* co já na tom světě mám..., když už nemám sladký život, tak si aspoň něco sladkého dám

* tak si dám ještě naposled... (příp. na rozloučenou)

* začnu stejně až od pondělí (od prvního, Nového roku, po narozeninách...)

a jistě mnoho dalších - znáte zaručeně sami nejlíp.

       Když už ten okamžik nastane - a to se dřív nebo později určitě stane - máte ještě možnosti na záchranu. Kromě toho, že si buď přečtete dlouhý seznam, co vám pak vaše krásná štíhlá postava umožní, se můžete jít podívat na ty super kalhoty, (úžasnou sukni, dokonalé plavky...) a nebo - když bude nejhůř - na sebe do zrcadla. Nechci v žádném případě říct, že smysl hubnutí je v dosažení půvabu zmírající schlíplé vyzáblotinky. Je určitě mnoho šťastných a tlustých lidí. Jsou určitě i tací, kteří si na svou tloušťku zvykli a nevadí jim. Pokud jim nezpůsobuje žádné - nejen zdravotní - problémy, pak jim to ze srdce přeji. Znám dokonce i člověka, který se svými 40 kily nadváhy běhá maratón.

      Bohužel, současné reklamy s mladými anorektičkami (trpící zaručeně rakovinou žaludku) trend moderní vychrtlosti jasně podporují. Navíc naše společnost je známa i "nadváhovým rasismem" - což situaci nijak neulehčuje. Nejsem přívrženkyní stravy „jeden lístek salátu na den", ale jisté je, že občas den bez jídla žaludku určitě prospěje. Každopádně seznam chorob, které je schopná nadváha způsobit, muže stačit i jako důvod k hubnutí.