Dcera několik let žila se svým přítelem, nakonec se pak i vzali – problém byl ale  v tom, že nemohla otěhotnět, ačkoliv moc chtěla. A tak podstupovala různá vyšetření, zkoušela i léčitele a bylinkářky.

     A tak se stávaly takové kuriózní příhody, jako že jsme k nim přijeli na víkend s mým přítelem, dcera něco kutila v kuchyni, pak zavrčela minutka a ona si přinesla na stůl nějaký čajíček. Jirka se ji ptal, co že to má za bylinky a ona na to „že na dětičky“.

     Vytřeštil na mě oči s poznámkou: „proboha ty jsi tý svý holce nevysvětlila, jak se pořizuje dítě? Čajem to nepůjde!“  No nasmáli jsme se.

     Vyváděla všelijaké věci a k ničemu to nebylo. Jednou si dost ošklivě a komplikovaně zlomila nohu, něco zanedbala nemocnice, pak další komplikace, ve finále ji po několika létech nohu spravil až docent Smetana v motolské nemocnici.

     Ale podle toho pravidla – všechno špatné je  k něčemu dobré -  tak v tomhle mezidobí dcera najednou otěhotněla, narodila se jí holčička – Terezka a dcera se dostala, díky špatně srostlé noze, do invalidního důchodu. 

     Než se však dostala do Motola, tak to trvalo.

 x x x

     To už byly malé Terezce tři roky, když „mamině“ nohu znovu zlomili, ze stehna vyndali štěpy kostí a nohu konečně spravili – sice ji má stejně kratší, ale rovnou a může chodit bez berlí. Ale mezitím jí stačil manžel pláchnout s chůvou a tak holky zůstaly samy.

     Coby invalida má slevu na dráze a tak jednou za měsíc ve čtvrtek přivezla Terezku do Prahy, na nádraží jsem si ji vyzvedla, počkaly jsme tam ještě s mámou půl hodiny, než přijede vlak, co ji odveze zpátky domů a v neděli to bylo zase obráceně.