Milá Danielo Kudlanko, už po tolikáté přemýšlím nad svým životem a chce se mi brečet. Je mi 33, jsem skoro sedm let vdaná a mám dvě děti; 5 a 6 let. Připadám si stará a nemilovaná a taky jakoby se přede mnou zavíraly dveře, že mě vlastně už nic hezkého nečeká. Trápí mě bulimie a deprese a nevím jak z toho ven. 

     Vdávala jsem se těhotná po krátké a velmi intenzivní známosti. Můj manžel je muzikant a tehdy jsem k němu vzhlížela v posvátné úctě. Myslela jsem, že  teď už budeme šťastni až do smrti. Věřím tomu, že i můj muž si to myslel, ale asi měl trochu jiné představy. Ještě před porodem jsem přišla na to (vlezla jsem mu do mobilu), že si píše se slečnou a pak i že to pořád pokračuje - ne s tou samou, ale s mnoha dalšíma. Pochopitelně že říká, že s nima nic nemá, ale už jsem četla i hodně odvážné maily a ani jsem nemusela slídit (prostě se zapomněl odhlásit ze své adresy apod.). Těch ženských už bylo... Mně něco podobného nenapíše, prý nemá chuť, prý to se mnou nejde a on hledá vzrušení a to mu chybí.

      Můžu si za mnohé, vím to, nejsem stoprocentní, ale vždycky se to dalo nějak zvládnout; ale v poslední době už mě to nebaví. Trápím se a nevidím v našem vztahu žádné východisko. Mám výbornou, dobře placenou práci, dvě úžasné děti, které si nezaslouží žít v takovém dusnu. A mít matku, která pořád myslí na to, jak a kde se po jídle vyblít. Mám strach, hrozný, příšerný strach… že to nezvládnu. To mě před tím krokem, ke kterému naše manželství směřuje, vždycky ochromí a já zjihnu, uznám, že vlastně na těch SMS nic není a že je to úplně normální - a pak se doprošuju… Ano, protože u nás se neřeší nějaké velmi intimní manželovi SMS, ale způsob, jak jsem se o nich dozvěděla.

     Říkají mi to všichni, ale kde mám sebrat sílu a říct mu vypadni (už jsem to párkrát řekla, ale vždycky jsem pak prosila, ať to nedělá - směšné, že?) a zamknout nad tím všivákem  a hlasitě si oddechnout…

     Bojím se, že zůstanu sama.

Andrea

 ODPOVĚĎ:

     Milá Andreo, ano, je to hrozný, ale zkus situaci přirovnat třebas k nějaké hrozné zubní záležitosti… Že máš nateklou pusu, zhnisaný zub, dejme tomu stoličku…strašlivá bolest, že byl si hlavou tloukla do zdi… No, a myslíš, že v podobné chvíli ti dokáže někdo pomoct tak, že udělá „čáry máry fuk, ať je pusa zase zdravá a nebolavá“ – a ono se to fakt splní? Tomu určitě nebudeš věřit, víš, že neexistuje doktor, který by to takhle „lusknutím prstů“ zvládnul.
    
     A zůstanem u tohodle přirovnání ještě chvilku: ani ten zub nezačal tak třeskutě bolet zničeho nic, ze zdravého se mžikem oka nestal nemocný. Taky to trvalo nějakou dobu… Proto musíš i tomuhle svému problému – tedy jeho řešení – dát taky nějakej čas. Ber to tak, že sis teď konečně řekla, že přeci jen k tomu zubaři zajdeš :-).