O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| DOBRODRUŽNÁ CESTA DO MĚLNÍKA |
|
|
|
| Úterý, 19 březen 2024 | ||||||
Strana 2 z 2
Zářez druhý
Chvíli jsme jely docela v klidu. Na další části cyklostezky totiž krom občasného rybářského bivaku nikdo nebyl. Bylo vcelku chladno a v kombinaci s vlhkým vzduchem to nedělalo úplně ideální prostředí pro cyklo-výlet. Přesně podle mého geniálního plánu! Projely jsme kolem fascinujícího hřbitova říčních lodí, skrz pár krásně rozblácených kaluží, xichtem jsem si přátelsky plácla s převislou větví – no paráda. Blížily jsme se k vesničce jménem Kly. Druhý mistrovský zářez mého plánovacího talentu se rychle blížil! Na Kly jsem se během jízdy začala těšit jak na smilování – kombinace vlhkého chládku u řeky, větru z rychlé jízdy a kotle ranní kávy totiž logicky přinesly očekávané ovoce. Jinými slovy – močák mi praskal ve švech. Když jsem tedy uviděla ceduli „Hostinec u Martina – 450m“, málem mi vyhrkla žlutá slza dojetí v očekávání brzkého uvolnění přetlaku, který mi začínal tlačit málem už i na tabulkami unavený mozek. Před očima jsem od té chvíle měla jen obraz Svaté Záchodové Mísy, kterou dozajista najdu v té prázdné hospůdce uprostřed poklidné vísky Kly. Pak si dáme v tichém výčepu horký čaj a budeme pokračovat v naší výpravě. Pohoda!
Za další zatáčkou ale Aspinka zničehonic znovu prudce zastavila a vyvalila oči. Proti nám kráčel dlouhý průvod rozveselených lidí v modrobílých fotbalových dresech s nápisem „TJ Kly“. Spousta dětí, spousta připitých dospělých, balónky, halekání, veselice. Aspinka se stáhla do trávy na okraji cesty a začala ostentativně studovat ceduli s mapou. Znáte to – když si dav rozveselených fotbalových fanoušků všimne vysoké štíhlé blondýny, tak jí začnou vesele komentovat, a to ta moje plachá srna nemá ráda. Dav částečně prohlučel kolem nás a po chvíli už šlo trochu jít, takže jsme pomalu tlačily koloběžky dál, po trávníku podél cesty. K našemu překvapení ale dav nekončil. Před námi se objevila skupina roztomilých mažoretek. Pak velká skupina dospěláků v krojích. Pak děti v krojích. Za nimi se vynořila vesnická kapela, která spustila hudbu. Pak projel starý požárnický vůz tažený koňmi. Prošla skupina hasičů v různých variacích historických uniforem. Pán na chůdách. Pak další tři požárnické vozy z různých období. Dva autobusy. A pak samozřejmě dav lidí, jak se do úzkého a jediného průchozího místa skrz vesnici sjeli lidé z celého širokého dalekého okolí. Bylo to jak z nějaké staré italské komedie, jak se vynořovala další a další překvápka. Už chyběl jen průvod slonů a skupina žonglujících klaunů na monocyklech. Místo francouzských mimů v pruhovaných trikotech a s bagetou v ruce ale následoval už jen koňský povoz a motorový vláček pro děti.
Malá, „zapadlá“ hospůdka u Martina byla samozřejmě doslova zaplavena slavícími lidmi a i kolem dokola byly stánky místních. Náměstíčko i silnička s cyklostezkou byly skoro kompletně ucpané stolečky a lavičkami a rozradostnění přítomní rychle rozkládali další a další překážky, aby skrz úzké hrdlo vesnice fakt neprojel nikdo. Moje krásná představa Svaté Záchodové Mísy praskla jako ty svazky balónků, které oslavenci vypouštěli na oblohu. V hospodě byla fronta jak na banány a do té se mi nechtělo. Můj praskající měchýř musel ještě trochu zapružit a vydržet. Aspinka si po chvilce všimla nápisu „Oslavy výročí 700 let, Kelské Posvícení“. Ah, tak to jo… To se povede jen nám, trefit se při pokusu o klidný a odpočinkový výlet mimo civilizaci do oslav sedmistého výročí založení vesnice.
Propletly jsme se davem…a před námi se objevila výstava traktorů ZETOR, prostřídaných sem tam starými veterány a mopedy. Následovala louka se stánky pro děti. Z nějakého důvodu bylo na ceduli u vstupu napsáno „ZOO KLY“ a u toho upozornění, ať rodiče krotí svoje ratolesti. Děti v té lokalitě jsou asi slušnej oddíl, když patří pod hlavičku zoo. Místo plánované čůrací pauzy a teplého čaje jsme si tedy daly jen párek v rohlíku u jednoho stánku. Raději jsem ho ani nezapíjela, abych ty velké oslavy nezakončila místo očekávaného ohňostroje obřím výbuchem ve stylu Tycho de Braheho. Aspinka z nervozity kousla do svého hot dogu tak mocně, že se z jeho koncové části uvolnil gejzír hořčice, kterým si postříkala bundu. Když se takto patřičně obarvila a ovoněla hořčičným semenem, rozhodly jsme se, že je možná čas ukončit náš odpočinkový výlet mimo civilizaci a vydat se zpět do Mělníka. Znamenalo to buď velkou objížďku po silnici skrz okolní vesnice a nebo se procpat davem zpět. Zvolily jsme druhou možnost, protože jsme tu cestu už jednou projely a doufaly jsme, že na zbytku cyklostezky bude pořád ještě prázdno a že tam mezitím nestihl začít koncert metalové kapely nebo výstava letadel. Cesta zpět byla naštěstí prázdná, i když tam na nás nějaká paní volala, že jedeme blbě. Já přece vím, že jsme jely blbě, tak jsem to přece naplánovala! V jednu chvíli už jsem ale musela zastavit a zaběhnout do křovíčka, protože už to nešlo dál. Připadala jsem si napuštěná jak velbloud na zastávce u Nilu. Na čůrací pauzu se mi povedlo vybrat cestu tak žahavými kopřivami, že mě popálily i přes kaťata, ale aspoň jsem tam i zpět běžela rychleji. Když jsem pak přidřepla do kopřiv, skoro jsem očekávala průvod asijských turistů s fotoaparáty, který by si fotil „českého big foota s holým bílým zadkem“ – věřte nebo ne, ale i něco takového se nám jednou stalo.
Zářez třetí
A protože jsem ten den neměla podivných situací dost, tak jsme se po dokodrcání se do Mělníku rozhodly zastavit ještě v Infocentru, abychom si koupili nový a hezčí magnetek na ledničku. Při procházení obchůdku si Aspinka všimla hromádky reklamních průvodců v holandštině, což je jazyk pro tohle malé středočeské město dost neobvyklý. Co by dělali Holanďani v Mělníku? Mladá prodavačka si jejího objevu všimla a podotkla: „Tyhle brožury už jsou zastaralé. Klidně si je vemte.“ Já, jako vždy zoufale vtipná a všeznalá, jsem pronesla k Aspince: „Ta holandština je ale stejně šílenej jazyk, co?“ „No, je to jak když prasata chrochtají,“ podotkla Aspinka. „To my jsme měli v práci kolegy z Nizozemí a ty když spolu mluvili, to byla fakt sranda,“ zahýkala jsem zase já a pak jsem sama sebe překvapila, když jsem se snažila napodobit co nejchrochtavější holandštinu. Holt unavený mozek.
K našemu překvapení mě prodavačka náhle s úsměvem opravila a řekla něco jako: „Ik denk dat Nederlands meer zo klinkt. Takhle nějak?” „Eh…hm…no,“ odvětila jsem jí krásným českým souvětím, jako pravá filoložka a polyglotka. „Já jsem napůl Holanďanka,“ dodala mladá prodavačka. „Ah…aha,“ zhodnotila jsem vyústění svého vystoupení, které bylo opět jak vystřižené ze seriálu Etiketa. No, opět slušná trefa! Jsme v Infocentru v Mělníku, ke svému vlastnímu překvapení tam naprosto nesmyslně uděláme blbý humor o holandštině a za pultem tam sedí česky mluvící Holanďanka? To nevymyslíš. Chvíli jsem něco hýkala jako oslík, abych ten krásný trapas trochu zmírnila a pak jsem trochu zrudlá studem z infocentra vylétla jak špunt ze šampáňa.
Zářez čtvrtý
Když jsme konečně dorazily zpět na parkoviště, čekalo nás tam další zajímavé překvápko – před naším autem byla na asfaltu hromada kapesníků, zamazaných jakousi podivnou, měkkou, hnědou, lepkavou hmotou. Jinými slovy – kousek od auta nám ležela hromada posraných kapesníků a po zemi rozmazaný exkrement. Jak něco takového mohlo vzniknout můžete tipovat sami, já to také nevím. Ale s Aspinkou jsme se shodly, že zřejmě chvilku před naším příchodem tam stálo auto, kde bylo malé dítě (možná z těch běžeckých závodů dole u řeky), které se trochu tento…připo. A jeden z obětavých rodičů ho očistil kapesníky, které pak nechal ležet na asfaltu, aby se mohly vesele rozlétnout na okolní auta. Podstatné ale je, že to byla jakási předzvěst dalšího skvělého zážitku, který mě čekal o něco později. V románech se tomu říká „foreshadowing“ – například když autor jen tak mimoděk v románu zmíní, že na zdi nad krbem visí brokovnice a ta pak hraje v dalším ději důležitou úlohu. Pro mě bylo tím foreshadowingem rozmazané hovínko na parkovišti…
Po příjezdu domů nás už nedočkavě očekávala naše emotivní kavalírka Elen Ripley II. Je to závislák a tak nás vítala velmi, velmi nadšeně. Dokonce si musela jít na chvíli i odskočit na zahradu do trávy, jak jí ty emoce rozhýbaly bříško. Pak za mnou nadšeně přiběhla zpět do pracovny a drala se mi na klín. Tak jsem jí zvedla a posadila na sebe. Spokojeně jsme spolu schroupaly kousek koláče, který jsem koupila při té tiché a poklidné návštěvě v Klech, kde zrovna slavili největší oslavy za posledních sto let.
Naše roztomilá fenečka mi spokojeně hopkala po nohách i po břichu a když jsem dojedla koláček, tak jako každý věrný pejsek o mne ihned ztratila zájem a běžela vítat Aspinku, která zrovna začala jíst něco jiného. Já si překvapeně všimla, že mám po odběhnutí Elinky kalhoty a tričko zadělané od nějaké marmelády. Asi jak jí vypadl kousek toho koláče z tlamičky…počkat, ten koláč ale přece nebyl povidlový, ale tvarohový… Hm, co po mě mohlo takhle šíleně rozmazat povidla? Přizvedla jsem tričko a přičichla.
Ničitelka vetřelců Ellen Ripley II. a její typicky bezelstný výraz…
Ano, nebyla to marmeláda! Byl to takzvaný „zbytkáč“! Tedy to, co zbyde, když se pejsek špatně vykadí a zůstanou mu zbytky na zadku. Tentokrát bylo toho „zbytkáče“ fakt hodně a byl řídký jak pudink. Holt pes nervák. Byla to také zajímavá tečka za zajímavým dnem, plným zajímavých náhod. No řekněte mi – zakončit takový den tím, že vás pes posere od hlavy až k patě… Jak by řekl pan Paroubek: „Kdo z vás to má?“
Takže až se vám někdy přijde, že vás potkává řada nečekaných a podivných příhod, tak si vzpomeňte na to, že tu je minimálně jeden člověk, kterému se zřejmě dařilo ještě lépe než vám. Sociální dementík, který se snaží ukázat na Václava Klause mladšího křivením obličeje na stranu. Navigační retardík, který vytyčí tichou a odpočinkovou trasu skrz běžecké závody, skrz hromadné ochutnávky vína a skrz oslavy sedmistého výročí obce. Mistr etikety, který chrochtavě paroduje holandštinu přímo před Holanďankou. A nakonec čistotná hospodyňka, která si umí nevědomky rozmazat psí hovínka po oblečení a ještě to očichává jak v tom vtipu „Je to hovno nebo hořčice?“.
Příští výlet asi raději nechám naplánovat
zase od Aspinky…
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
