Ale jsme pořád ještě v padesátých letech a vánočních vzpomínkách.

Máma upeče pracny a další várku hnusných anýzových sušenek.

Ze sklepa přineseme zbytky koksu a výjimečně zatopíme v musgrávkách v obývacím pokoji. To miluju, zabořím se do ušáku proti kamnům s nějakou knížkou, kterou jsem ukořistila v dětské knihovně u Vinohradské vodárny.

To nebylo úplně jednoduché, nové knihy měla knihovnice vždy schované v regálu za svými zády,  a pokud jsem neznala název knihy, nebyla mi kniha vydána.

A tak jsem vždy šmírovala, co bych si tak mohla od ní vyprosit.

Máma ze zamčené skříně vytáhne letitou čokoládovou kolekci, která se nesmí jíst, protože figurky budou ozdobou zase dalšího vánočního smrčku.

Všechny figurky mají nenápadně ukousané čokoládové spodky a jsou mnou pečlivě znovu zabalené a pověšené na stromek.

Nějakou knížku dostanu i k Ježíšku a taky odporné bavlněné vroubkaté punčocháče, co se u nich vytahují kolena a zadek.

My se ségrou máme volno od školy, máma chodí do práce a tak musíme přes den do družiny. Na tu se moc těším, s družinou chodíme každý den do Grébovky do Domu pionýrů a mládeže.

Tam se Vánoce neslaví, tam je Jolka a děda Mráz. To mi je jedno, mně se tam líbí.

Z ochozu v prvním patře je na mramorových schodech skluzavka, ze které přistanete před obrovským nazdobeným stromem a dědou Mrázem, co rozdává dárky.

Dostala jsem celou sadu pastelek a omalovánky.

V suterénu je kino, kde promítají nonstop americké grotesky. Ve Velkém sále se každý den hraje divadlo.

Před palácem je stříkané hřiště, kam chodíme bruslit. Když není mráz, jezdíme s družinou na umělý led na Nikolajku. Já mám samozřejmě jenom šlajfky na kličku, ještě si musím počkat, až mi noha doroste do kanad, zděděných po bratrancích.