Je to jednoduché - když jsou lidé, co by si koupili za stovku jeden obyčejný rohlík, proč by nebyli lidé, kteří takový obyčejný rohlík za stovku budou prodávat, že? Nebo ještě jinak: Když vám někdo řekne, že chcete-li rohlík, on vám řekne,že jo, ale za stovku... Berete to? Že se vám to zdá trochu padlé na hlavu? Ale jděte... Dneska je přeci možné všechno. Tedy - skoro všechno...

Bylo - nebylo.

Potřebovala jsem pronajmout byt. Patří mé dlouholeté kamarádce, která zrovna byla mimo republiku.

Otevřela jsem si na internetu annonci a odpověděla na inzerát mladým manželům s dítětem, kteří hledali podobný byt v naší lokalitě. Odepsal mi pán, říkejme mu Zemánek. Celý natěšený, že přesně takový byt hledá a kdy by se mohl přijít podívat. OK. V domluvený den i hodinu jsme se před domem sešli: dva pánové a já. Trochu jsem se podivila, ale v dnešní době není manželství dvou osob stejného pohlaví nic nového, takže jsem je pustila dovnitř, abych byt předvedla.  

A ejhle, nejednalo se o pár 4%, ale o „zprostředkovatele" a zájemce. Pan Zemánek totiž mou odpověď, ve které jsem poměrně detailně byt popsala a v příloze i doplnila fotografiemi, okamžitě sám vložil do několika inzertních serverů jako svou nabídku. Bez mého vědomí a souhlasu, pochopitelně. Ale - to jsem se dozvěděla až o dost později, takže nebudu předbíhat událostem ... Ten druhý pán byl jeho „obchodním partnerem".

 Pochopitelně, že dám-li někomu cizímu klíče od bytu (poměrně dobře zařízeného a vybaveného), chci o tom člověku vědět něco víc než jen jméno. Tak jsem onoho zájemce vyzpovídala. Abych to zkrátila – nakonec jsem se dozvěděla, že sice je to pro rodinu, ale ne tohoto zájemce, a že to vlastně ani není pro rodinu, ale pro manželku někoho jiného, dá se říci na útěku, že tam vlastně ona regulérně bydlet nebude a proto nepřipadá v úvahu, aby mi řekl její jméno; že ona sice má děti, ale velké a ty taky v bytě bydlet nebudou. A také že ten dotyčný zájemce má své trvalé bydliště, dokonce relativně nedaleko, ale protože ho chce právě prodat, tak mi ani on svou adresu nemůže dát; a teď zrovna není nikde zaměstnaný, tak mi bohužel nemůže dát na sebe jiný kontakt, než číslo mobilu... 

 A tak jsem si řekla (a pak i onomu zajemci): když má být poměrně velký byt jen na občasné tajné milenecké schůzky - není to pro něj poněkud drahý špás, zvláště pokud není  v současné době na tom finančně nejlíp? Oponoval mi, že se musejí scházet někde potajmu, aby je nenašel její manžel a žádné jméno mi nemůže dát, aby ji někdo nepřepadl. No, to už jsem se neudržela a popustila svou fantazii z řetězu: „Nebojte, tady se vám rozhodně nic nestane: ve vedlejším bytě bydlí velice podezíravá paní, které opravdu nic neujde, takže kdyby se tu někdo podezřele pohyboval, tak věřte, že hned zavolá policii. Ostatně - ten byt naproti - tam jeden policajt bydlí, je od zásahovky, takže si myslím, že strach mít opravdu nemusíte..."