Běžel čas a přišlo pozvání pro mě na závěrečný pohovor u INS. Měl jsem přinést potvrzení o složených zkouškách ze znalostí Ameriky, a protože se podivnou náhodou ztratilo, musel jsem zavolat do ústředí ACT o duplikát. Tam jsem se dozvěděl, že oni už zkoušky nedělají z rozhodnutí INS, ale moje doklady mají a posílají. Také jsem měl přinést úředně přeložený a ověřený překlad rozvodového rozsudku a oddacího listu. Znova telefony, cena mezi 300 až 600 dolarů.

Pak mi kamarád poradil znovu Úřad pro uprchlíky. Tam mi řekli, abych si to přeložil a přinesl. Učinil jsem žádané, i když jsem to dost dobře nechápal – oni mně nejdříve ustanovili oficiálním překladatelem z češtiny do angličtiny a snad i naopak, vystavili mi na to certifikát, na základě tohoto certifikátu notářsky potvrdili mé překlady a bylo to. To vše prosim zadarmo.

Tohle přece nemůže fungovat, myslel jsem si, když jsem šel ve stanovenou dobu na INS.

Ale fungovalo to, prošli se mnou všechny žádosti, tak jak jsem je kdysi vyplnil, odpřisáhl jsem, že všechno je na mou duši čistá pravda. Byli dokonce tak hodní, že zavolali do Atlanty a zeptali se, co že se žádost manželky pozdržela a není volána jako já. Prý ještě nedošly ověřené otisky prstů z FBI, asi šly mršky pěšky. Bez zdráhání a s porozuměním udělali do mého fajlu poznámku, že bych se rád stal občanem zároveň s manželkou.

Na chodbě na nástěnce už chyběla informace a číslo do Phoenixu, co je vlastně v Oaklandu, naopak tam byla zbrusu nová vývěska, že zkoušky lze skládat u ACT. Upozornil jsem úřední přesilu na omyl, což vzala s povděkem na vědomí.

Cedulka o zkouškách u ACT tam ještě visela.

V lednu dostala manželka pozvání k závěrečnému ceremoniálu občanství.

Já nic. Počkal jsem týden a protože nic nepřišlo, začal jsem se starat.

Krok první, zatelefonovat INS. Volal jsem tam celý den, telefon nikdo nebere. Druhý den dopoledne, zas nic.

V poledne místo oběda jsem se tam rozjel. Pracují od osmi do tří, ale měl jsem smůlu. Kancelářské přesile vyhládlo a učinila si polední přestávku, počínaje za půl hodiny, ale asi si už šla mýt ruce. Koukám kolem sebe, a hele nástěnka, a na ní plakát se seznamem institucí a telefonních čísel, kde si mohu stěžovat. Nechtěl jsem si stěžovat, ale opsal jsem si telefonní číslo na "officer in charge".

Z práce jsem znovu volal INS. První pokus na normální číslo, jako normálně, čili nic. Druhý pokus, officer in charge, číslo z plakátu. "Investigation".

"Dobrý den já bych se rád zep – " víc jsem nestihl.
"Sem nemáte co volat, tohle číslo je jen pro vyšetřovatele!".
"Já mám to číslo od vás z chodby, máte ho na nástěnce".
"Dyť vám řikám, že je to tajný číslo, tak co sem voláte?!"

"Máte ho vyvěšený na chodbě, na to normální se nemůžu dovolat".
"No to že visí na chodbě ještě neznamená, že si ho můžete opsat a ještě sem volat, musíte volat normální číslo".
"Vždyť vám říkám, že se nemůžu dovolat".
"No bodejť byste se dovolal, když nám nejde telefon, zkuste to zejtra nebo za tejden". Prásk.
  

Na mou duši, nekecám, stalo se v americkém městě, nikoli na ONV „v Kdekoli“.

Tak znova telefonní seznam, a protože pozvání přišlo od Federálního soudu, volám tam, kancelář soudního úředníka.
Telefon vzala nesmírně hodná a laskavá paní Glenda, vyslechla mne a povídá: "Vůbec mně to nepřekvapuje, oni jsou tam přímo nestydatí, nemyslíte?"

Rád jsem s ní souhlasil. Rychle jsme se domluvili, ona jim zavolá na jiné tajné číslo, které z titulu své funkce zná a druhý den mi řekne co vyřídila.

Druhý den mi volá: "Vy mi to nebudete věřit, já tam zavolala, oni se podívali do vašeho fajlu a zeptali se, co to že už nechcete čekat na manželku? Řekla jsem jim, že naopak to chcete dělat s manželkou. Koukli se do fajlů vaší manželky a zeptali se mne, proč ona to nechce dělat s vámi. Znovu jsem jim vysvětlila celou situaci a oni slíbili, že to dají do pořádku".

Dále mne důrazně upozornila, že "oni" jsou schopni všeho a pokud nedostanu předvolání týden před stanoveným datem ceremoniálu, abych zavolal.