„Honzo, proboha, mám průšvih, neumíš náhodou otvírat zámky? Já jsem si zabouchnul, v troubě mám kuře a za chvíli čekám Lenku.“ Přiřítil se k nám s očima navrch hlavy onoho sobotního dopoledne sousedovic syn Lukáš. Je to asi tak deset let zpátky, Lukáš studoval, byl akorát na prahu plnoletosti a se svými rodiči obýval malý domek s podkrovím kousek vedle nás. Znal jsem ho už pěkných pár let, a ačkoli byl mezi námi značný věkový rozdíl, nějak jsme si padli do noty a on se mi občas svěřoval se svými klučičími starostmi.

Pokud pominu ono zabouchnutí dveří, tak Lukášovým největším aktuálním problémem byla jeho dívka Lenka. Tedy ne ona samotná, nýbrž přístup jeho rodičů k její osobě. „Luky, Lenka je hotová ženská, ta po tobě bude chtít dítě, ale ty musíš napřed na vysokou. Najdi si nějakou sobě rovnou,“ říkávali mu oba a snažili se ze všech sil Lukáše od Lenky odradit. Pravda, ona byla o tři roky starší než on a už dávno chodila do práce, ale ani jeden z nich to nepovažoval za překážku jejich vztahu.

Onen inkriminovaný jarní víkend odjeli Lukášovi rodiče už v pátek večer na chatu, kterou si postupně předělávali na celoroční bydlení. Synátora zanechali doma s tím, aby se pilně připravoval na maturitní zkoušku. Což on coby poslušný potomek samozřejmě činil, avšak u vědomí, že ve dvou se to lépe táhne, si pozval Lenku na tajnou návštěvu. A aby jí udělal radost, chtěl ji uvítat vlastnoručně připraveným obědem.

„Lukáši, kdybys potřeboval pomoct třeba s natíráním zahradní lavičky, tak klidně, ale otvírat zámky fakt neumím. Budeš si muset zavolat zámečníka,“ zklamal jsem svého mladého kamaráda.

„No jo, ale co to kuře než seženu zámečníka? A Lenka? A naši, až se to proflákne?“ Zabědoval Lukáš, instinktivně hrábnul do kapsy svých kraťasů pro mobil, aby zjistil, že mu tento moderní výdobytek techniky odpočívá doma na stole.

„Hm... Koukej, nemáš ty náhodou...“ pronesla zamyšleně moje manželka Soňa, kterážto zvědavě vyšla před dům ve snaze zjistit, cože tak důležitého tam řešíme. Nyní si dlaní zastínila oči proti slunku, ostřížím zrakem pohlédla šikmo přes ulici až k domku Lukášových rodičů a tázavě protáhla: „Nemáš ty náhodou pootevřené střešní okno?“

„Jo, mám, já jsem vůl,“ provedl Lukáš důkladnou sebekritiku při pohledu stejným směrem.

„Tak honem, žebřík!“ zaplavila mě zcela nezvykle vlna duchapřítomnosti. Nicméně Lukášův skládací žebřík se ukázal být pečlivě uzamčen v garáži ve složeném stavu, a tak musel být zastoupen žebříkem naším, který byl naštěstí po ruce.

Pak už to šlo všechno ráz na ráz, Lukáš jenom tak v triku, kraťasech a domácích trepkách, v nichž prve vyběhl narychlo bez klíčů před dům s odpadky, se nyní jal hrdinně stoupat po žebříku. Poté se přesunul na šikmou střechu, sice mu to v oné domácí obuvi párkrát podklouzlo, ale ke střešnímu oknu dospěl bez úhony, naplno jej vyklopil a zamyslel se.