Napadlo ho, že by mu malé světélko na hodinkách mohlo pomoct se zorientovat.

Stiskl tlačítko Light a na displeji se ukázalo 17:39.

Přiblížil hodinky k podlaze a ono to opravdu pomohlo.

Jeho oči už se přizpůsobily tmě natolik, že mu stačil i takhle slabý zdroj světla.

Znovu se na protáčejících se trubkách postavil na všechny čtyři a začal přibližovat hodinky k fleku temnoty před sebou. Hodinky zhasly.

Znovu zmáčkl Light a pomalu, opatrně přesouval ruku před sebe a dolů.

Díra před ním nebyla velká. Nebyla to nekonečná propast do nicoty, ale jen asi dvacet centimetrů hluboký žlab, s mřížkou odtokového kanálku na dně.

Jakub přejížděl rukou dopředu, aby zjistil, jak je žlab široký a jestli ho bude moct snadno překročit. Digitálky znovu zhasly.

Posunul ruku trochu dopředu a znovu rozsvítil. A pak to uviděl.

V temnotě stál pavouk. Obrovský pavouk. Největší, jakého kdy Jakub viděl. Vypadal jako obří tarantule.

Stál tam a nehýbal se. Jen upíral všechny svoje korálkové oči přímo na Jakuba.

Chlapec zařval hrůzou, i když z jeho pohmožděného hrdla se ozvalo spíš jen hlasité zachraptění.

Zběsile se snažil od pavouka odtáhnout. Pozadu odklopýtal několik kroků dál do sklepa, trubky se mu pod nohama protáčely a on napůl spadl, napůl narazil na nějaké další harampádí u zadní stěny.

Levou rukou i hlavou přitom vymetl několik pavučin. Cítil, jak mu něco přeběhlo po tváři.

Panebože, musím dostat ty pavouky pryč!

Nesmí mě pokousat v obličeji!, opakovalo se mu v hlavě pořád dokola. Chtěl ze sebe smést pavučiny i pavouky pravou, čistou rukou, ale pak si představil, jak bude mít ty malé odporné nestvůry na obou rukách a pak mu budou šplhat po krku a vlezou pod tričko a do očí a do pusy…

Jeho vyděšeně šmátrající ruka nahmatala dřevěné topůrko. Nebyl si jistý, co je za nástroj, ale když znovu ucítil šimrání na levém předloktí, rychle si tím kovovým nástrojem začal seškrabávat pavučiny dolů.

Ucítil palčivou bolest, když rezavý srp společně s pavučinami seškrábl z jeho předloktí i kůži. Ale nedokázal ten pohyb zastavit. Byl v naprosté panice. Přejel po ruce ještě jednou. A pak znova.

Něco ho zašimralo na nosní dírce.

Jakub instinktivně zvedl ruku se srpem a začal si jím smetávat pavouky z obličeje.

Zetor  Zetor měl z akce s tím knihomolem fakt špatný pocit.

Jakože fakt hodně moc blbej pocit.

Líbilo se mu, když před ním měli ostatní respekt, to nikdy nepopíral.

Líbilo se mu vlastně i to, když se ho ostatní trochu báli, to taky nikdy nepopíral. Věděl, že není moc chytrý, ale co mu pánbů nenadělil na rozumu, to mu dal na síle a konštituci. Aspoň tak to říkal jeho fotr. A on toho daru rád využíval. Jenže akce s tím vyklepaným šprtem…

Zetorovi se to nelíbilo. Bylo to prostě moc. Rád frajeřil, rád se rval, ale tohle už bylo… týrání? Nebylo to poprvé, co se v poslední době tohle slovo Zetorovi vybavilo.

Šéf jejich gangu byl totiž čím dál divnější. Zetor si přestával být jistý, jestli s ním vlastně ještě chce dál kámošit… Byla pravda, že Johnny vždycky dokázal vymyslet dobrou srandu, to jo. Myslelo mu to. Byl chytřejší než kdokoli, koho Zetor znal. Včetně dospělých.

Navíc tu byl ten bonus, že měl zazobané rodiče, takže třeba nebyl problém koupit drahé cigarety. Nebo lístky na do kina pro všechny tři.

Jednou Johnny koupil i pornočasák. Všechno to byly věci, co by si Zetor sám nikdy nemohl dovolit.

Ale Johnny fakt začínal být divný…

Poprvé se to vlastně projevilo právě s tím Adamem, co tu teď čmuchal a hledal toho malého obrýleného kluka. Před rokem totiž dostal Johnny nápad, že všichni zkusí, jakou dokážou vydržet bolest. Kdo z nich je největší drsňák. Chtěl každému z nich kápnout na předloktí trochu lepidla Kanagom a to zapálit. První to měli zkusit Zetor a Budík, ale těm se do toho moc nechtělo.

Tak Johnny řekl, že to nejdřív zkusí na někom jiném, aby viděli, že zas o tolik nejde, a že jsou jen srabíci.