Dva dny pak strávil v horečkách.

Od té doby měl noční můry o pavoucích.

Skoro každý den.

Nejhorší byla ta, kdy jeli autem a rodiče byli podivně potichu. Táta ani nedržel volant, jen ztuhle seděli na předních sedadlech a nehýbali se. Když se jich zeptal, co se děje a proč vůbec nemluví, otočili se na něj a otevřeli pusy, jako by něco chtěli říct. Pak ale rozevřeli ústa ještě víc a víc, až se jim vyvrátily čelisti.

Z krku se jim začali valit malí zelení pavouci. Hemžící se hmyzí lavina ho celá pokryla, pavouci mu lezli do uší, nosu, očí i pusy, až nemohl dýchat.

V tu chvíli se vždycky budil ze sna, zalitý potem, a opravdu nemohl dýchat.

Bál se, že se během jednoho z takových snů udusí.

Ale rodičům o tom nikdy neřekl. Nechtěl, aby se kvůli němu zase hádali.

Teď se mu to celé znova promítlo před očima. Jak tehdy v trávě projel rukou tu pavučinu. I to, jak se někdy v noci dusil při nočních můrách.

Ležel tu v temnotě, celý otlučený, a nedokázal se pohnout, jako kdyby mu noční můry nějak prosáknuly do reálného života. Jsem vlastně vzhůru? Jsem ještě naživu?, pomyslel si zmateně.

Po chvíli nával paniky přeci jen trochu odezněl. Začal pomalinku vstávat. Musel se nejprve přetočit na břicho a vstávat za pomoci rukou, protože se mu motala hlava a ve tmě se mu špatně orientovalo. Dělal to velmi pomalu a opatrně.

Z představy, že by v temnotě náhodou sáhl na masité tělo obřího pavouka a ten se mu zakousl do měkké dlaně, mu naskočila husí kůže po celém těle.

Duté lešenářské tyče, na kterých doteď celý zkroucený ležel, se mu protáčely pod nohama. Cítil rez, prach a… ještě něco, co nedokázal definovat.

Chvíli stál v předklonu a čekal, až se mu přestane točit hlava. Pak se začal narovnávat, s dlaní kousek nad hlavou, aby se znovu nepraštil o to, co mu předtím udělalo na temeni tržnou ránu.

Ale ať se praštil o cokoli, už to tam nebylo. Asi to bylo o něco dál, odkutálel se od toho.

Udělal váhavý krok do tmy před sebou. Hrklo v něm, když místo na podlahu šlápl do prázdna. Na poslední chvíli sebou smýknul zpět, aby nespadl do neviditelné díry před sebou. Lešenářské tyče pod jeho nohama se rozkutálely a on znovu upadl.

Chvíli jen ležel a ztěžka dýchal.

Jak dlouho už tu je? Automaticky se podíval na hodinky, ale ve tmě samozřejmě nic neviděl. Pak si ale uvědomil, že tyhle parádní nové digitálky mají kromě šestnácti melodií i světýlko. Táta mu je koupil před několika měsíci jako dárek k… ale ne, ty hodinky nebyly dárek, byl to úplatek.

I máma mu pár takových věcí koupila.

Byla to součást nějakého jejich nepochopitelného rodičovského souboje.