Jakub„Tak lez,“ řekl Honza a postrčil Jakuba směrem k díře v plotu. Na druhé straně už čekal metalák Budík i hromotluk Zetor. Když Jakub po čtyřech dírou prolézal, sundal si hubený metalák bundu a dělal, jakože je toreador. „Nech toho,“ řekl Jakub vztekle a odstrčil bundu od svojí hlavy. Strach v něm začal zápasit se zuřivostí. Ten poskakující idiot mu totiž bundou zakrýval výhled do husté trávy před ním. Co kdyby v ní lezl pavouk a on na něj sáhl? Musel se soustředit na to, kam pokládá ruce. Nechtěl, aby ho zase něco kouslo. Ne. Znova ne. Prostě ne.

„To vole, pacient je nějak vzpurnej,“ zasmál se Budík a kopnul do něj.

Jakub se po zásahu svalil na bok, ale pak se nečekaně prudce vymrštil zpět na nohy. Byl připravený dát svému trýzniteli pěstí a pak začít utíkat. Někam, kamkoli. Ale na zarostlou zahradu mezitím prolezl i Honza. Jeho pohled v Jakubovi spálil jakoukoli naději, že má šanci utéct. Byl v pasti. Musí se z toho vymluvit.

„Hele, kluci, už toho necháme, jo? Nechte mě jít, nic jsem vám přece neudělal,“ zasípal.

Pořád nemohl uvěřit, že ho ten kluk skoro uškrtil.

„Přece bys neodešel ještě než tě uzdravíme, kámo,“ řekl Honza a ukázal směrem k oprýskanému domku. „Už jsme skoro na místě, támhle je tvůj nemocniční pokoj. Jdi.“

Jakub se na něj nervózně podíval, pak přejel očima na Budíka, který si opět oblékal bundu a ironicky se na něj šklebil. Jakub to zkusil ještě jednou, tentokrát mluvil přímo na propoceného Zetora, který postával stranou a tvářil se, že by byl raději někde jinde.

Instinktivně vycítil, že i když ten hromotluk není zrovna génius a asi se rád pere, tohle týrání překročilo nějaký pomyslný práh toho, co považuje za srandu.

„Fakt, kluci, já už půjdu, jo? Nic na vás neřeknu, prostě to odmávnem, jo?“, řekl Jakub.

Zetor nic neříkal, jen si otřel pot z čela.

Bylo horko, což ve spojení s jeho nadváhou nešlo dobře dohromady.

Místo něj se ozval opět Honza.

„Jasně že půjdeš domů za maminkou, Kubo. Ale až po léčbě. Uděláme z tebe nového muže,“ usmál se. „Jdi,“ řekl znova a ukázal směrem k domu.

Jakub šel. Pomalu.

„Dělej,“ strčil do něj zezadu Budík.

Jakub málem upadl. Cítil, jako kdyby mu někdo postupně nahrazoval svaly kousky vaty. S hrůzou si všímal nejen pavučin na domě, ale hlavně všudypřítomných malých otvůrků v trávě, obalených jemnou sítí pavučin.

Čtyři chlapci obešli dům, a zastavili se u malých dvířek do sklepa v jeho zadní části.

Nepatřičně zářivě modrá barva se z nich olupovala v dlouhých cárech.

„Tak jsme tady. Vaše léčebná cimra čeká,“ řekl Johhny. Vyndal z petlice pootevřený visací zámek a se skřípotem dveře otevřel. Zpřetrhal přitom několik starých pavučin, plných mrtvých hmyzích tělíček.

Po zdi přeběhl obrovský, masitý křižák. Jakubovi se prudce rozbušilo srdce. Aniž si to uvědomil, začal divoce zatínat a otvírat pěsti.

„Ne…nenene. Prosim, nedělejte to. Kluci, prosim!“