„Kdo?“ řekl Budík a nervózně si urovnal bundu, která mu byla velká a ve které se musel v červnovém vedru neuvěřitelně péct.

„Kuba z áčka. Ten brejlatej blonďák,“ řekl Adam. „Ten co se bojí pavouků,“ dodal ještě, protože o tomhle si teď povídala půlka školy. Kuba se proslavil tím nejhorším možným způsobem. Budík a Zetor vypadali znervózněli ještě víc.

Adam instinktivně vycítil, že se tu něco stalo.

Podíval se na Honzu Budínského, kterému ti jeho retardovaní kámoši říkali Johnny.

Cítil, jak se v něm okamžitě rozhořela stará nenávist. Ten hezounek tiše zíral zpět, viditelně překypující stejnou emocí. Odpor mezi nimi se dal takřka nahmatat. Adam si všiml, že Honza má zatnuté pěsti. Pak si uvědomil, že on dělá to samé.

A že si nevědomky stoupá do obranné bojové pózy kōkutsu-dachi. Připravený kopat a rozdávat pěsti. Stejně jako minule. Teď ale byl lépe připravený. A skoro o deset centimetrů vyšší než před rokem.

Tohle nebyla obyčejná nenávist mezi dvěma kluky v pubertě. Bylo to, jako kdyby se k sobě přiblížily dvě protikladné síly.

Ticho přerušil přeskakujícím hlasem Budík: „Sem snad jeho zasranej fotr nebo co? Nevíme, kde je.“ Honza na něj obrátil zuřivě přimhouřené oči. Ten pohled jasně říkal „drž klapačku, ty idiote“. Adama zaujala ta formulace.

Nevíme kde je. To množné číslo. Znělo to divně.

„Takže jste ho viděli?“ zeptal se.

„Jo, viděli jsme ho,“ řekl Honza a bylo vidět, kolik úsilí ho stojí mluvit klidně. „Asi před hodinou tu prošel. Šel někam k sídlišti.“

„Na sídlišti není, tam jsem ho už hledal.“

„Tak si asi hledal špatně, Sherlocku. Tvoje teploušská láska tam před chvílí šla,“ řekl Honza a ironicky se zašklebil.

Tahle poznámka zmenšila v partě násilníků napětí.

Zasmáli se a Budík přihodil: „Třeba se před nim ta jeho homoláska schovává.“

„Jasně,“ řekl Honza. „Jdi si s nim hrát na schovávanou na sídliště. Tam přihořívá.“

„Přiteplívá,“ řekl Budík a všichni se zase zasmáli.

Adam tušil, že už z nich nic dalšího nedostane.

Ale byl si skoro jistý, že něco skrývají. Že něco provedli, a snaží se to zamluvit. Pomalu se otočil a šel směrem k zahrádkářské kolonii. Partu pořád koutkem oka sledoval, pokud by na něj chtěli nečekaně zaútočit ze zálohy.

„Kam jdeš?“ zakřičel na něj Honza. „Říkal jsem ti, že šel zpátky na sídliště!“

„Stejně se tu radši porozhlídnu,“ řekl Adam. Nechali ho jít. Dobře, pomyslel si Adam. Kdyby po mě skočili, dopadlo by to velmi špatně.

Pro mě, ale i pro ně. A ty sráči to ví.

Vyrazil po travou zarůstající cestě mezi polorozpadlé zahrádky. Srdce mu ještě chvíli zběsile bušilo, ale když se přesvědčil, že ho nesledují, trochu se uklidnil a opět se soustředil na hledání.