Honzův úsměv teď spíš připomínal škleb.

Duhovky jeho modrých očí skoro přestaly být vidět, jak měl vzrušením/ rozšířené zorničky.

Vypadal jako narkoman, který si něco šlehl. Nebo jako démon.

„Padej dovnitř,“ řekl a prudce do postrčil směrem ke dveřím. Jakub zaškobrtnul o vlastní neposlouchající nohu a upadl.

Už během vstávání se z podřepu pokusil rozběhnout pryč.

Honza a Budík ho chytili a tlačili ho k temnému otvoru do sklepa. Vzpíral se tak prudce, že ho tam nemohli dostat. Povedlo se mu kopnutím dveře zase zavřít.

Honza se otočil na Zetora a vztekle zařval: „Poď sem, ty blbej tlusťochu! Nečum a čapni ho!“

Tlouštík se chvíli nehýbal, ale pak se odhodlal, přišel k nim a popadl Jakuba za vlasy a za tričko.

I když Jakubovy nadledvinky pumpovaly adrenalin do jeho krve a svalů jako zběsilé, neměl proti jejich spojené síle šanci.

Budík znovu otevřel dveře a zbylí dva chlapci Jakuba natlačili ke schůdkům do sklepa.

Pokusil se zakřičet o pomoc, ale dokázal ze sebe vydat jen ochraptělý skřek. Vstup do sklepa byl vysoký asi jen metr a půl a tak se mu v nich podařilo ještě na chvíli zapříčit, ale Honza ho nemilosrdně kopnul patou do břicha a Jakub pozadu spadl dovnitř. Hlavou se bolestivě praštil o horní rám dveří a pak už se jen kutálel ze ztrouchnivělých schodů dolů, do sklepa, do tmy.

Dole si při pádu vyrazil dech, takže chvíli nemohl vůbec dýchat, což ještě zvýšilo jeho paniku. Válel se v křeči po zemi a měl pocit, že se udusí. Že umírá. Pak se konečně sípavě nadechl vzduchu, který byl plný zvířeného prachu a zatuchliny. Úplně dezorientovaný vyskočil na nohy a o znovu se o něco praštil do hlavy. Zakolébal se a pak…pak už byla jenom tma.

Adam

Adam se cestou k zahrádkářské kolonii i přes vedro a únavu z tréninku docela zmátořil. Víťa mu jednou říkal, že mu neříká Kostěj Nesmrtelný jako ostatní kvůli tomu, že je tak vychrtlý, ale protože je snad zkurveně nezničitelnej nebo co. Adam na to řekl, že je to pravda, že má svoji smrtelnost schovanou v tajemném vejci, což vyvolalo spoustu následujících vtipů o jeho „tajemných chlupatých vejcích“.

Když tedy došel k cestě do zahrádkářské kolonie a potkal ty tři hajzly, byl už zase docela v pohodě. Seděli na oprýskaném šestihranném kolotoči a povídali si. Na jejich poměry nezvykle tiše.

Když ho uviděli, všichni tři ztuhli a přestali mluvit. Koukali na něj… ne, zírali na něj, to je přesnější. Zírali a mlčeli.

Proč tu sakra ze všech možných lidí na světě potká zrovna tuhle partičku? Sakra!

Široko daleko nebyl nikdo jiný a cesta k opuštěným zahrádkám navíc vedla kolem nich. Adam pokračoval v chůzi a zastavil se přímo před nimi. Byl napjatý jako struna. Vzpomínka na jejich poslední velký střet byla pořád hodně živá, i když už to byl rok. I upomínka na to setkání – velká rudá jizva na jeho šlachovitém předloktí – byla pořád vidět. Asi už ji tam bude mít napořád.

„Nešel tudy Kuba Vyskočil?“ řekl bez pozdravu, ostřeji, než chtěl.