„Hmmm…Budík, tohle je ten Kuba, o kterym jsi vyprávěl? Ten co měl hysterák na hodině těláku?“ řekl a pousmíval se u toho. Usmíval se tak, že se Jakubovi začaly potit dlaně. Tenhle kluk byl divný. Jakub věděl, že chodí do devítky a že se jmenuje Honza. Věděl to, protože si o něm všechny holky tiše špitaly a řešily, s kým teď asi chodí a jak je hrozně krásnej. Věděl to i kvůli tomu, že o něm slyšel, že prý zabíjel kočky po celé Plzni. Jedné prý dokonce vytahal z rozříznutého břicha střeva a pověsil je na plot učitelce dějepisu. Za to, že mu dala dvojku. Aspoň to tak říkali spolužáci. Jakubovi ta historka přišla přitažená za vlasy…i když teď, když na něj ten kluk tak divně koukal, si najednou nebyl úplně jistý.

„Jo, to je on. Kvůli blbýmu křižákovi na xichtě ječel jak pavián. Podle mě se z toho i posral, protože se pak na půl hodiny zavřel na hajzlíku,“ řekl Budík a zasmál se. Při poslední větě mu hlas poskočil o půl oktávy nahoru.

Honza si Jakuba dál beze slova prohlížel studenýma, rybíma očima. Znovu potáhl z cigarety a kouř pak frajersky vypustil nosem. Jakub přešlápl a nervózně si na nose posunul brýle. Šéf pubertálního gangu přistoupil úplně k němu, chytil ho oběma rukama za ramena a prudce ho otočil tam a zpět. Mezi prsty měl přitom pořád zapálenou cigaretu, ze které odpadl kus popela. Jakub nechápal, proč s ním tak lomcuje, ale měl strach se tomu bránit. Třeba se to ještě nějak obrátí ve vtip?

„Hmmm, vypadá čistě zezadu i zepředu,“ řekl Honza, potáhl z cigarety a pak vydechnul dým Jakubovi přímo do obličeje. „Tak co, Kubo, z toho pavoučka ses pochcal a nebo posral? Nebo oboje?“

Zetor i Budík se zasmáli. Honza si stoupl vedle Jakuba a dal mu kamarádsky ruku kolem ramen.

„To je fuk, Kubo. Dostal jsem nápad, jak to udělat, aby ses příště neposral ani nepochcal. Chceš ten nápad slyšet?“

„Já…hele, já už musím jít. Zítra je ještě ten závěrečný test z…“

„Chceš ten nápad slyšet,“ řekl Honza a tentokrát to nebyla otázka. Zaryl prsty do Jakubova ramene a přimáčknul si ho silněji k boku. Jeho kumpáni se znova zasmáli, protože očekávali nějakou novou, zajímavou zábavu.

„Jo, tak mi ten nápad řekni. Ale já se nepodělal. Jen se mi blbě dejchalo…“

„Mě by se taky blbě dejchalo, kdybych měl nasráno v trenkách.“

Opět smích. Ten kluk byl divný, ale věděl, jak pobavit svoje kámoše. „Ale to je fuk, Kubo. Ten můj nápad totiž je, že na tobě provedeme takovou…léčivou magii. Bude to kouzlo, díky kterýmu už žádnou nehodičku ala bláto na hřišti mít nebudeš. Super, ne?“ zeptal se. Hodil na zem zbytek cigarety a zamáčkl jí podrážkou. Jakub nevěděl, jestli má odpovědět nebo ne.

„Vidim, že si samou vděčností úplně ztratil hlas,“ řekl Honza a vyrazil po cestě do zahrádkářské kolonie. Jakuba pořád kamarádsky svíral kolem ramen, takže ho vlekl sebou. Mávl na ostatní, aby šli taky.

Jakub cítil, jak v něm roste nepříjemný, animální strach. V krku měl najednou obrovský knedlík. Všechny ty historky, co o téhle partě slyšel…I kdyby byla pravda jen půlka z nich, byl v háji. Proč, sakra, šel zrovna sem?!

Věděl, že nemá šanci utéct. Taky věděl, že ho klidně seřežou jak žito. Viděl, jak na začátku roku zmlátili jeho spolužáka Adama. A když zmlátili i Adama, toho vysportovaného kluka, co uměl dělat salta a bez problému se patnáctkrát přitáhl na hrazdě, tak s ním, hubeným knihomolem, vytřou podlahu jak se špinavým hadrem.

Musí se z toho nějak vykecat.

„Hele, Honzo, já fakt…“ víc říct nestihl. Honza mu totiž podrazil nohy a shodil ho na záda. Pak na něj okamžitě skočil, kleknul si kolenama na jeho bicepsy a sevřel mu prsty kolem krku. Začal ho škrtit.

„Hele, kámo, dovolil jsem ti snad říkat mi křestnim jménem? Co?“ zasyčel vztekle. Jakub se snažil vyprostit, ale zbylí dva kluci přiskočili na pomoc a přimáčknuli mu ruce i nohy k zemi tak pevně, že se nemohl ani pohnout. Honza sevřel prsty kolem jeho krku ještě pevněji. Tohle nebyl ten druh opatrného přiškrcení, když se kluci jen tak špičkujou. Modrooký hezoun sevřel prsty tak silně, až mu zbělely klouby. Jakub zabíral ze všech sil, ale nedokázal se ze sevření vyprostit. Cítil jak mu lezou oči z důlků a jak mu jazyk sám od sebe vylézá z úst.

Panebože, on mě uškrtí! Panebože, ne!

Honza zvedl oči ke kamarádům a řekl: „Dovolil jsem mu, aby mi říkal jménem?“ Patnáctiletý obřík Zetor zavrtěl hlavou. Vypadal trochu nervózně.

Honza náhle povolil stisk a Jakub se sípavě nadechl s hlasitým HÍÍÍÍÍÍÍ. Před očima se mu roztančila světýlka, jak se mu náhle do mozku opět navalila krev. Honza ho přátelsky poplácal po tváři zmáčené slzami.

„Hele, ale vlastně proč ne. Klidně mi říkej Johnny, jako tyhle dva opičáci. Jsme přece kámoši, ne?“ usmál se a pomáhal mu vstát. „Navíc my tě teď tady s doktorem Zetorem a docentem Budíkem uzdravíme. A ty nám za to hezky poděkuješ.“

Vyhublý Budík se zasmál, upravil si příliš velkou koženou bundu s logem jeho milované deathmetalové kapely a dal Jakubovi přátelský pohlavek. Jeho velký kámoš Zetor se nezasmál, jen se trochu zmateně ušklíbl a čekal, co budou jeho aktivnější kamarádi dělat dál.