Jakub stál před vstupem plzeňské základní školy „růžovky“ a nemohl se rozhodnout, co bude dělat. Ostatní děti kolem něj s radostným povykem vyrážely blbnout do parku, jezdit na kolech, hrát fotbal nebo domů. Ta poslední varianta ale Jakuba odpuzovala ze všeho nejvíc. Domů…ne, to ne – čím později tam půjde, tím lépe. Podíval se na svoje nové digitální hodinky, které mu dal jako úplatek táta. Ukazovaly čas 14:03. Stisknul tlačítko Date, hodinky zapípaly a ukázaly datum 10.06.1999. Už jen dvacet dní a bude konec školy…

Byl krásný červnový den, vzduch voněl létem a všichni mysleli jen na přicházející prázdniny. Všichni se na ně těšili. Všichni kromě Jakuba.

Něco ho zašimralo ve věčně rozcuchaných, blonďatých vlasech.

„PAVOUČEK!“ zařval mu do obličeje spolužák, který před něj skočil a prsty u otevřené pusy naznačil cvakání chelicer, jako kdyby byl monstrum z filmu Predátor.

Jakub leknutím ztuhl.

„Get to da choppa!“ zakřičel další kluk z 8. A a oba se smíchem utíkali pryč.

Jakub se pokusil usmát, ale vznikl z toho jen pokřivený škleb. Nemohl se pohnout. Věděl, že to byla jen sranda – kvůli té hysterické scéně, kterou udělal před týdnem na hodině tělocviku.

Ale nemohl si pomoct, představa pavouka prodírajícího se jeho vlasy pomocí dlouhých chlupatých nožiček, cvakající jedovatá kusadla…Jakub chvilku odolával nutkání smést si toho imaginárního pavouka z hlavy, ale nakonec to nevydržel a nervózně si protřepal vlasy. Co kdyby ho tam spolužák jen nepošimral, ale třeba mu tam pavouka opravdu dal?

Fajn, byl to jen vtip. Ale nepříjemný pocit zůstal. Jakub se znovu zamyslel, kam půjde. Domů to nebude. To, jak se tu kolem něj všichni radovali z krásného letního dne, ho uvádělo do deprese a nechuť jít domů se ještě zvětšila.

Atmosféra tam byla nesnesitelná. Jeho rodiče už se nehádali, jen mlčeli. Ale to bylo možná ještě horší. Byli potichu tak, že měl pocit, že se v jejich přítomnosti udusí.

Nechtěl, aby se táta s mámou rozvedli, ale zároveň se na to těšil. Skončí tím to dusno. Táta se odstěhuje a třeba to bude lepší. Při té představě, že bude bez táty, mu skoro vyhrkly slzy. Jako nějakému uplakánkovi.

Posunul si brýle na nose a začal se loudat směrem pryč od školy. Nevěděl přesně, kam jde, prostě šel. Dával nohu před nohu a sunul se dopředu, jako stroj.

****

Po chvíli si uvědomil, že jde směrem zahrádkářské kolonii. Byl tam klid. A byla tam stará lavička, kde si mohl sednout, vyndat knížku a číst si. V batohu měl ještě půlku svačiny, kterou nesnědl dopoledne. Mohl by tam klidně sedět až do večera a pak se jen nenápadně připlížit domů a potichu se protáhnout do svého pokoje.

V tom zamyšlení si nevšiml, že u napůl zarostlé cesty k zahrádkářské kolonii postávají tři kluci. Kouřili a něčemu se smáli. Poznal je, byli to tři nejhorší parchanti na celé růžovce. Jeden z nich – na svůj věk obrovský hromotluk přezdívaný nějak jako Kombajn – už možná dokonce ani do jeho školy nechodil? Nepřestupoval náhodou kvůli nějakému průšvihu jinam?

To, že si toho malého gangu nevšiml včas, byla chyba. Ještě větší chybou ale bylo, že prudce zatočil a začal je obcházet obloukem. Chyba, ty demente!, nadával si v duchu. Kdyby dělal jakoby nic a prostě kolem nich prošel, možná by ho nechali. Takhle zavětřili kořist.

„A hele, neni to ten proslulej Kubík?“ řekl hubeňour v černé kožené bundě, kterému všichni říkali Budík – kvůli tomu, jak šíleně mu přeskakoval pubertální hlas. Odlepil se od plotu, o který se předtím ležérně opíral, a popošel tak, aby stál Jakubovi v cestě.

„Kubík blbík,“ přidal se ten mohutný kluk, Kombajn, a stoupl si vedle Budíka.

„Ježiš, drž hubu, Zetor,“ řekl mu Budík a obrátil oči v sloup. Aha, takže ne Kombajn, ale Zetor, pomyslel si Jakub. V duchu by se tomu i zasmál, ale ne teď, když na něj tiše civěl i ten třetí kluk. Ten opravdový postrach. Stál tam, opřený o zrezivělý plot zarostlé zahrádky a pomalu vypouštěl cigaretový kouř. Upíral na Jakuba zářivě modré oči a o něčem přemýšlel. Jakubovi z toho pohledu přejel mráz po zádech. Zetor a Budík čekali, co řekne modrooký šéf jejich gangu.