Já mám také dlouholetou zkušenost se španělkou, táhnu to sní od sedmnácti let. Ale první rok či dva jsem byl pro ni začátečník. Nespočetněkrát jsem jí držel kolem krku, hladil v místech kde je otvor a ona vydávala krásné zvuky.
Dnes stojí v koutě smutná, opuštěná. Když se mě po ní zasteskne, tak si jí posadím do klína a zkouším zdali jsem to nezapomněl.
Někdy si na youtube najdu trampskou partu a hraji s nimi. Dvakrát či třikrát do roka si v daleké Kanadě zazpívám u ohýnku. Předposlední víkend v květnu jsme se sešli u ohýnku v hojném počtu pětačtyřicet. S tohoto počtu bylo asi deset mládežníků ve věku pětatřicet a ostatní samí důchodci. V partě máme výborné hráče i zpěváky. Před 40 lety uprchla z Brna známá skupina Příboj, jenž dodnes drží laťku kvality přednesu vysoko. Poslední víkend v červnu bude na Bush river zapálen velký oheň, u nějž je očekávaná účast 400 trempů.
Trampské písni již zvoní poslední hrana a za pár desítek let bude tento trampský spolek a jejich písně nenávratně zapomenuty.

Jéé, co bych za to dala, kdyby mi někdo u toho ohýnku zahrál. (Rozhodně ne Kabáty!) Můj táta hrával starý trampský písničky (od Ztracenky a tak), ale už bohužel hraje tam u nebeských bran.

Pořád ještě je v Čechách spousta trampských osad, fenomén z 30tých let minulého století. Tehdy se zpivalo "Cikánko, ty krásná...", ale hudební vkus se mění a další generace už zpívala spíš tu Rosu na kolejích.
Mám kamarádku, co její rodiče postavili srub v Údolí děsu u Srbska. V ÚD se pravidelně pořádají potlachy a určitě tam nezní Kabáti. Ale dříve do osady jezdívalo hodně dětí. Ty tam dnes už moc neuvidíte. Paření na počítačích má přednost a
stoletá tradice tak pomalu mizí.

Svět se mění. I ten "náš". Taky mám v koutě španělku, už dlouho. Prsty změkly a zpěvný hlas se někam vytratil. Vnučky hrají na klavír, ale nadějí jsou vnuci. Ten starší (6) se hlásí do hudebky na kytaru. Sice začne klasikou, ale on si cestu k té "Růženě na kolejích", jak jsme tisíckrát ohrané Rose na kolejích říkali, najde.
Když jsem byla malá, hráli u nás doma a něco všichni, od klavíru, houslí, kytar. mandolín...až po flétny a trubku. Když se nás pár sešlo, vždycky bylo hudebně veselo. Zpětně si uvědomuju, že chudáci sousedi. Ale tehdy se spíš přidali, než aby si stěžovali.
Horší to bylo, když jsme se s dětmi přestěhovali do paneláku, a naše dvojčata cvičila na klavír. Zpětně se všem obyvatelům v duchu omlouvám :-).
Kytara naštěstí není tak hlučná. Horší jsou sousedi bubeníci.

Včera večer jsem se vrátila o pátečního ohně, který do neděle nevyhasl a kytaristi se střídali, takže vlastně jen nad ránem stichl les, aby po snídani vůně kávy zase vytáhla muzikanty ze spacáků.
Bylo nádherně a jaro jsme každoročně přivítali. Sjíždíme se z celých Čech a každý z nás se těší. Někdo zahraje Kristynku, někdo Stánky, někdy se mihnou Katapulti, ale přidají se všichni. Jak nám všem v uších celý rok hlady kručí, tak si to prostě vychutnáváme všichni. Ono totiž hospůdek, kde se dá hrát opravdu ubývá a doby, kdy se hrálo dokud poslednímu kytaristovi ruka neupadla jsou dávno pryč. Prostě 22 hodin a zaváráááme! aCH JO.

Jsou ještě hospůdky kde se příznivci tohoto žánru scházejí. Posílám odkaz na trio jež spolu hrají 23 let. Žánr trampských písní se léty mění. Od Babičky Mery k Rose na kolejích. Vznikly i skupiny s odlišným tématem. Žalman, P.Jíšová, Nezmaři, má kamarádka Dagmar Vonková si našla originální směr a mnoho dalších. Jsme národ muzikantů. Současná pubertální mládež má jiný druh hudebního prožitku. Mé mládí provázely krásné písně. "Někdy si myslívám že láska je mi vzdálená...
https://youtu.be/TTncB402NJ4

Jo, Pepane. Motýl. Tu mám taky rád. Ale ta je pro dva. Sme jednou taky nějak seděli a nějakej frajer slušně intonoval, a že prej Motýla. Tak jsem mu řek, jestli mi chce dělat ženskou, nebo naopak já mám dělat ženskou jemu (to totiž jinak nejde, když si musej vzájemně odpovídat). No, jasně, že on ten dvojsmysl hned nepochopil a prohlásil, že na úchyly nejni zvědavej. Ale pak jsme se dohodli.

Na blízkém ranči míváme přes zimu co 2 týdny páteční kytarové večírky. Tedy hraje se na všechno možné - kromě kytar na klávesy, benžo, mandolínu, valchu, housle, harmoniku, texty se pouští na obrazovku a zpívá celá hospůdka. Lidovky a písně zlidovělé, trampské, folkové ale i jiné. Jasně, že každý má nějaké oblíbené, něco se zahraje na přání, jindy třeba si dá někdo sólo s písní, kterou ostatní nehrají ( mají aspoň čas se napít), kupodivu se tam zastaví i mladší generace. Ono u nás na konci města není kam jinam jít a tady je navíc veselo a útulno.

Milena Nováková : To je fajn, že je u vás taková oáza spokojených lidí. Důležité je, všechny zapojit. Když jsme ještě s dětmi a s partou podobně střelených rodin jezdili v zimě i v létě na hory, hráli všichni na "něco". I ty nejmenší děti dostaly triangl, dřívka, činelky na prsty, nebo třeba půllitr naplněný lžícemi. Tím, že se všichni podíleli na vzniklé "muzice", nikdo nezlobil, a všichni se na naše muzicírování těšili.