Někdy se na netu dívám na pořad „Jak nás vidí svět“. Natáčený v české restauraci v Austrálii a zákazníky jsou cizinci z celého světa. Občas se tam vyskytují i jedlíci z Číny. Ti často namítají, že to je jejich recept, žádné české jídlo, a my jsme jim ho ukradli. Po ochutnání se pak diví, co jsme to s jejich receptem provedli. Ale k věci, mají pravdu? Podle historiků se plněné knedlíky na jejich území objevily již ve 3. století n. l. a vaří se u nich dodnes se slanou náplní pod názvem Bao buns.

A taky to může být  ještě úplně jinak. 

Název „knedlík“ nejspíš pochází z římského slova „nodus“, přes starohornoněmecké „chnodo“, které středověká němčina přetavila do podoby „knode“ a následoval „Knödel“ a už tu máme náš známý český knedlík.

Že by tedy s knedlíky přišli první Římané? Nejspíš ani to nebude pravda. Historický vývoj knedlíku bude někde mezi kaší a vynálezem chleba. Původně to asi byla nesnědená kaše, namačkaná do koule a upečená, aby se neskazila. Ten nápad nezávisle na sobě mohla mít leckterá šetrná hospodyňka v dávnověku.

Každopádně - knedlíky jsou dnes jednou z nejoblíbenějších mezinárodních klasik a je jedno, kdo je vymyslel. K autorství knedlíků se samozřejmě hlásí i Češi. Náš nekorunovaný král knedlíků, Petr Kosiner, tvrdí, že hodně vyučených kuchařů neumí správně uvařit houskový knedlík. Podle něj tkví tajemství nadýchaného houskového knedlíku v ruční práci.

Tady je jeho návod:

„Pokud použijeme mísu a vařečku, knedlík bude stokrát lepší než připravený v robotu. Těsto mícháme tak dlouho, dokud se v něm nezačnou tvořit bubliny. Nesmí být příliš husté.

A prosím, nikdy nezapomínejme přidat pravou housku.

Mnoho kuchařů na ni zapomíná nebo vůbec neví, že do něj patří kostičky housky. Ale díky ní mají knedlíky své jméno.

Houska se přidává až nakonec. Těsto poprášíme moukou, vypracujeme, knedlík vložíme do osolené vroucí vody a vaříme 10 minut z každé strany.“

Ve  své Velké knedlíkové kuchařce jich Petr Kosiner  popsal 144 druhů.