ONA

Už mu to musím prezradiť.

Lepšie už to nebude.

Ak to má zle dopadnúť, nech to už mám za sebou.

Ale ak to výjde....

Myslím, že ho milujem...

To nemůže být pravda... Někde ve mně se objevila Pavlína, tak jako by to setkání na parkovišti bylo včera.

Ucítil jsem vůni její hřívy a taky to, jak se přitiskla, když aspoň na chvíli zapomněla na všechno to, proč nakonec utekla. To nemůže být pravda... napadlo mě deset variant, jak by to všechno mohl být nějaký podraz, nebo hloupej fór, prostě cokoliv, jen ne skutečnost. Ostatně, to člověka napadne vždycky, když ho potká něco neuvěřitelnýho.

Milena? Jako pomsta by to bylo skvělý. Jenže copak jí teď vůbec zajímám natolik, aby mi věnovala aspoň pět minut? Pochybuju. A tohle trvalo hodně dlouho. To by fakt mohl být nejvýš hodně hloupej

vtip. Kdo se asi teď někde válí smíchy? Hořký?? Řekla mu snad Pavlína něco, třeba v hádce?

To nemůže být pravda - napsal jsem, a odeslal.

Bylo dávno po půlnoci a já už toho měl plné zuby.

Ráno bylo uspěchaný jako vždycky, ale ta noc mi nešla z hlavy.

Jirko, neblázni. Trvalo to měsíc. Kdo by měl zájem na tom, dělat si z tebe srandu zrovna takhle, bylo to celé příliš časově náročné. To prostě musela být Pavlína. Nakonec, i kdyby ne, co by se stalo?

Chceš ji?

Jistěže ji chci, odpověděl jsem si sám a najednou jsem pocítil obrovskou úlevu. Jako kdyby ze mně spadly všechny pochybnosti, starosti, nejasnosti. Samozřejmě, že ji chci. Vlastně i těch pár týdnů na

chatu s ní mi jen potvrdilo, že ji chci moc.

Nemůžu mít ženu, se kterou si nepovídám, o čemkoliv, to prostě nejde. I to moje neúspěšný manželství dojelo na komunikaci, respektive spíš na nekomunikaci.

Herdek, Pavlíno, to musíš být ty a já tě chci. Najednou mi to všechno do sebe zapadlo. Ta neuvěřitelná kompatibilita, taky zájem o vědu... jak to, že mě to vlastně už nenapadlo dávno? Dyť jsem si uvědomoval, že podobné pocity jako kočka ve mně vzbudila jen ona... Zmátla mě ta čeština?

Já nevím, prostě mi to nedošlo. Teď už je to stejně fuk. Snad jí ta moje reakce nezahnala, hlavně klid.

Přece se o ní nepřipravím podruhé.

V práci jsem přežíval jen stěží. Občas jsem mrkl na Křečkodlaka, abych se ujistil, že opravdu nemá tendenci se mi chechtat do očí a nebo třeba i do zad.

 Blbost, jsem paranoik. Byla to Pavlína a já reagoval jak idiot. Požádal jsem Přemka o půl dne volna a jel jsem domů. Sice jsem chtěl nejdřív zavolat Pavlíně, ale nejdřív to proberu s Myškou, hlavně

žádné uspěchané kroky teď, chce to rozvahu.

"Ahoj tati, co tak brzo?," vítala mě Myška hned ve dveřích.

"Nemohl jsem tam dneska vydržet, Myško."

"Problémy? Budem se stěhovat?"

"Ale ne. To jsou soukromý věci. Pojď sem," zkusil jsem jí obejmout, ale zapomněl jsem, že už drobet povyrostla.

"Chceš si promluvit?"

Ty americké filmy s jejich psychologickýma fintama by sledovat neměla. Člověk pak ani neví, jak promluvit s vlastní dcerou.

"Vlastně jo. Chceš kafe?" odložil jsem si věci a začal chystat dva hrnky.

"Ani ne. Přežiju to bez toho, doufám."

"Neboj, žádná katastrofa to není."

"To taky doufám. Povídej," sedla si na gaučík, asi v nějakém terapeutickém posedu a já si sedl proti ní. Nahrbeně.

"Byla bys ráda, kdybych měl... nějakou partnerku, přítelkyni, nebo tak?"

"Jistě. Myslím, že si Petru zasloužíš, a že si nemusíš lámat hlavu s nějakejma výčitkama, že je to brzo po rozvodu. Mamině je to stejně fuk, a já jsem ráda, že někoho máš. Navíc je fajn, líbí se mi."

No to jsem moc rád, sakra. Podezírám Myšku, že ví moc dobře, co jí chci říct, ale v podstatě mi takhle dává najevo, co docela určitě nechce.

"Myško ... " zkusil jsem to opatrně. "S Petrou je to trochu jinak, víš?"

"Jak jinak? Viděla jsem vás na plese a nejen tam. Sluší vám to," usmála se tak, že jsem ztratil chuť to řešit dál.

"Ach jo," napil jsem se kávy a zkusil to jinak.

"Víš, nevím, jestli se ti to někdy stalo, ale doufám, že se ti to někdy stane."

Myška napjatě poslouchala, takovou pozornost jsem od ní neměl často.

"Ještě před Petrou..." lezlo to ze mne jak z chlupatý deky, "jsem potkal někoho, o kom jsem si myslel,

že to je člověk... žena, kterou budu milovat velmi moc. Oslovila mně jako nikdo, bylo mi s ní krásně."

Poslouchala stále pozorněji.

"A dál?"

"Dál - ona bohužel neměla možnost, prostor... prostě je vdaná."

"A tys to nevěděl? Myslím předem."

"Věděl. Ale ono to vzniklo tak nějak... "

"Tati, to nemyslíš vážně."

"Co?"

"Cože?"

"A jak jinak to chceš vidět? Je to přirozená věc - každého, kdo o něco přišel. Prostě sebrat to jinde."

"Míšo!!!"

Ztuhla.