Když jsem byla dítě, měli jsme doma malá okna – tři obrácená na sever, dvě na východ v nevytápěných ložnicích a jen jediné na jih. Možná proto to s pěstováním kytiček – pokojovek nebylo slavné, nějaká voděnka - podénka, sansevieria (tenura, tchynin jazyk), koleus (okrasná kopřiva). Já vždycky byla spíš na zvířata, takže květiny mě oslovily až na vysoké škole.

Na koleji nám zemědělcům nepovolili žádný chov zvířat, výjimkou byla akvária, to se zdálo být hygienickým řešením k uspokojení našich chovatelských pudů. A tak jsme chovali rybičky. Naše týdenní výpravy do města, tedy couračka po Praze, vždy proběhla tak, že jsme koukli, co mají nového v Supraphonu a zkontrolovali také zboží v každém nám známém Zverimexu. Jásali jsme nad novou ještě nevyzkoušenou akvarijní rostlinou, a samozřejmě ještě více, pokud došlo živé zboží.

Já jsem začala s pavími oky a bojovnicemi, pak jsem přešla na mečovky, paví oka, ale nejraději jsem měla čichavce, nasbírala jsem čtyři druhy.  Měla jsem pro ně speciální mělké (40 cm) a dlouhé akvárium, koupené na inzerát.

Květiny kolejní řád nezakazoval vůbec a dokonce nás v pěstování pokojovek podporovali. Při ubytování byla na každém pokoji erární kytka. Ano, opět často obyčejná podénka, nebo podobná zebrina, nebo zelenec (chlorofytum).  Další roky na jiné koleji jsme si se spolubydlící všimly, že tyto květiny jsou soustředěny kvůli letnímu zalévání na chodbě u velkých květníků s monsterami, vlastně je tam studentky nanosily před prázdninami. Neváhaly jsme a vybraly si všechny druhy.

Poslední prázdniny jsme měly studijní, chystaly jsme se na státnice a po nich jsme se s Jitkou o náš zelený poklad podělily a odvezly si ho domů.