- Čau kočko, jsem rád, žes přežila experiment toho zlomyslnýho fyzika : )

- Čau kovboji, dneska tedy moc živá nejsem :D

- Mělas náročnou noc? ;)

- Jo, alkohol výrazně zvyšuje entropii mých mozkových buněk.

- To já jsem si chtěl prostě číst, ale ztratil jsem se v nějaké černé díře, nebo co, a probudil se až v deset ráno :D

- Hihi tak tos měl ještě štěstí, že ses našel doma, mohlo tě to hodit úplně do jiného vesmíru :D 54

- Ježíš nestraš, jak bych se pak našel? : )

- No, nenašel právě. Vůbec bys nevědel, kde jsi, protože podle principu neurčitosti bys to neměl šanci zjistit, ležíc ve své posteli. Tedy - samozřejmě za předpokladu, že si můžem dovolit označit tvou postel za vztažnou soustavu s relativní rychlostí nula :D

- Tedy, ty jsi číslo :D Často probíráš s cizíma chlapama relativitu v souvislosti s postelí? :)

- Nejsi cizí chlap...

- Hm, ty mi taky nepřijdeš jako cizí ženská.

- Jak to myslíš?

 Mno, to se těžko popisuje. Ale párkrát za život potkáš někoho, s kým se z ničeho nic znáš sto let.

- Nevím. To neznám. Ty jo? - Já jo, kočko... jen tě pak naštve, když je to stejně houby platný. Chceš to probrat? No - neviem. Radšej brzdi, Pavlína...

- Snad příště, kovboji, teď už musím, Schrodinger mě chce nakrmit. Hezký den : )

První povánoční návštěva patřila mojí sestře a asi to nebyl nejlepší nápad.

Ona s ní je normálně sranda, jak říkám - navzdory tomu, že je učitelkou už asi osmdesát let - ale problém je v tom, že asi už dlouho nebude.

"To mi udělali schválně. Člověk by se rozdal... "

Co na tohle říct? Celý život učí v podstatě na jediné škole, zná tam každej schod. Tihle lidi si snad ani neumí představit, co to je, jít jinam.

"A jak ses to dozvěděla vlastně?"

"Nedozvěděla. U nás ti nikdo nic na rovinu neřekne."

Hm, tak to bude fakt ověřená zpráva.

"Prostě mi to řekla Maruška, kolegyně. Jen abych si dala pozor, že ten nový ředitel se vyjádřil, že bude propouštět nás starší."

Jiřka měla určitě výsledky, makala a škola pro ní byla všechno. Dokonce v posledních letech točila s dětma filmy, objížděli festivaly, jenže... Kolikpak zakázek nevyšlo, do kterých člověk vrazil čas, peníze, úsilí? To bych nespočítal. Poslouchal jsem její vyprávění, ale jen na půl ucha. Stejně jsem ho za ty léta znal stokrát. Za chvíli začne říkat, že se na všechno vykašle a odstěhuje se do Liberce, kde žijou jen milý lidi a určitě tam bude spokojená.

Kdepak, Jiřko, nebudeš.

Na to, aby člověk odešel a začal úplně znova, musí mít stejně pitomou povahu jako mám já, a tu ty nemáš.

Ono je to nejen o tom, co by člověk chtěl, ale taky o tom, co do toho sám dá.

A sedět v obýváku a hučet do kapesníku není ideální přístup. Ale co já budu poučovat, když sám můžu být rád, že vůbec letos někde žiju.

"A jak je u vás, Jirko?"

"No, docela to jde. Hlavně, že se nenudíme."

"Byli jsme v zoo, nedávno. Tedy někteří." Ha, Myška se rozpovídala.

"Jó? Povídej? Teď z v zimě tam toho asi moc nemají ne?"

Jiřka se zvedla a šla nám dělat čaj k té vynikající roládě. Všiml jsem si, že to má skoro jako povahový rys - na něco se zeptat a jít něco dělat.

Většinou mě tohle u ní štvalo, ale dneska se to docela hodilo - úplně jsem zapomněl, že tam Myška s Petrou byly.

"Ale jo, docela to šlo. Koukly jsme na zikuraty a nějaký ty hady..."

"Zikuraty??? To jsou přece pyramidy, ne?" zarazila se Jiřka.

"Myško, ty mi děláš ostudu", přidal jsem se.

"Ale no tak sirukaty no, ono je někdy lepší plést si slova, než jména, žejo."

Herdek Myško, nerejpej.

"A to jste tam byli spolu?"

"No byly. Ale táta byl doma."

"Jirko?" obrátila se na mně sestra tázavě.

No co já, co?

"Byly tam s kamarádkou... Petrou."

"To je fajn Myško, že už máš v Hradci i kamarádku."

Tak holt do toho šlápnu, co mám dělat.

"Petra je... moje kamarádka, Jiřko."

To se dalo čekat. Když jako sestru máte učitelku a ještě k tomu starší už od mala o nějakých sedm let, nemáte šanci vůbec někdy dospět.

„To myslíš vážně, brácho?"

"Táta určitě ne."

"Jirko!"

"Heleďte víte co? Kdybych ještě kouřil, tak si dojdu zapálit, ale takhle se radši chvíli natáhnu a proberte si to samy, jo?"

"Na to zapomeň. Umejte si ruce a bude jídlo."

Vlastne můžu být rád, že jsem nedostal ukazovátkem přes prsty.

Zpátky se jelo docela dobře, silnice byly suché a Myška se pořád ještě bavila tím, jak mě dostala u Jiřiny.

"Omlouvám se, že jsem se tě ani nezeptal, jak bylo v té zoo. Úplně jsem na to zapomněl."

"No Petra taky říkala, že na ní nějak zapomínáš."

"A kromě surikat jste už nic jiného neviděly?" zkusil jsem jí už odvést někam jinam.

"Jo. Poletušku."

"Poletušku? Co to je prosím tě?"

Jediný živočich, co se mi při tom slově vybavil, byla právě Petruška-poletuška.

"Taková jako veverka. Co furt lítá. A když ji najdeš na zemi, tak je v průseru."

Proč mám pocit, že mi pořád něco naznačuje?

"Myško, Petra je fajn... kamarádka. A fakt si nemyslím, že by i ona chtěla něco víc."

"To je vaše věc tati, já to neposuzuju."

"A co posuzuješ?" "Že tě má ráda."

"Na to se přijde v zoo?"

"Ne. Na to se přijde někde úplně jinde. A doufám, že ten orgán v sobě taky máš. Živej."