Rty měla stejně hebké a horké. Ale míň hladové. A její prsty přesně věděly, kam šáhnout.

Najednou jsem prudce zatoužil dostat ze sebe všechno. Především... především vztek. Pro chlapa je lepší cítit vztek, jak smutek, ne? Zuřivě jsem z ní strhával hadříky, co určitě stály majlant. Jak dlouho

jsem vlastně žil v celibátu?

Kurnik, ty podprdy maj čím dál nemožnější zapínání! Něco ruplo.

 Cizí ženě pode mnou to kupodivu nevadilo, její dlaně nadšeně bloudily po mém těle a mému tělu se to líbilo. Tak strašně moc bych chtěl, aby nebyla cizí... aby to byla ta se zlatou hřívou.... s takovouhle hřívou... s těmato očima... s těmato bokama... kdyby mohla být má... ano, lásko, miluj mě... ještě... ještěěěě... „Pavlííííííno!"

Rozkoš z vyvrcholení vzápětí vystřídal úlek. Co jsem to k sakru plácnul?! Pro ženu existuje málo horších urážek, jak když si chlap v posteli splete jména. Koukl jsem na ní. Kupodivu vůbec nevypadala

na to, že se chystá vyškrábat mi oči. Tvářila se spíš spokojeně, jakoby právě objevila něco důležitého.

 „Takže takto sa veci majú...," pronesla pomalu. „Ak vám, milý Jirko, môžem poradiť, zabudnite na to. V živote ju nedostanete. Ona je totiž VYDATÁ," říkala s neskrývaným opovržením v hlase. „V jej očiach je to niečo posvätné. Napriek tomu, že ten jej slávny chirurg nestojí za nič. Ani dieťa jej nebol schopný urobiť."

Cítil jsem se snad ještě hůř, jak když jsem sem šel. Rychle pryč. „Ale no tak, Jirko," usmála se na mne povzbudivě, „tak zlé to snáď nebolo."

„Tak zlé to snad nebylo," opakoval jsem po ní jako stroj.

 „Mějte se, Petro. A děkuji za...," najednou jsem nevěděl, co říct.

„Naviděnou, Jiříku," usmála se na mne. Rychle jsem vypad. Až ve výtahu jsem si vzpomněl na ten Dell.

Kašlat na to, stejně stopro vůbec nešlo o něj.

 Skřípot brzd. Na přechodu jsem málem přejel nějakého opilce, to je přesně to, co by mi dnes ještě

scházelo.

Sakra! Stokrát si můžu říkat, že mě prostě přemohly pudy.

Sakra! Tohle se nemělo stát.

Je to krásná ženská, ale miluješ tu druhou, blboune! Tu druhou, co má stejné oči, ale v nich napsáno mnohem víc... Jenže... jenže... k ní stejně žádná cesta nevede.

A Petra je nějaká cesta?? Leda do hrobu. Mlel se ve mně rozum se srdcem a nemělo smysl jim bránit. Oba mají pravdu.