Psát v noci by se nemělo. Noc je prolhaná... ale krásná. Ne vždy, vybavují se mi noci, kdy člověk žebral o spánek a ten se nechtěl dostavit. Bylo jich moc, ale to už je dávno pryč. V poslední době padám do postele únavou, ale aspoň něco se už ukazuje na konci tunelu, a pevně věřím, že to není pouze přijíždějící vlak. Přemýšlím o Pavlíně a zakazuju si myslet na to, že by mohla být něco víc, než jen manželka klienta. Třeba je to jen reflexe, třeba je to jen náhrada.. a třeba je to světýlko. A nebo taky jen pomsta jinému chlapovi? Hořká pomsta... Nevím.

Ještě je na spoustu věcí brzy.

Městem hýbou volby.

Já se letos rozhodl, že svých starostí mám tolik, že nemám moc důvodů někoho zaškrtávat. Chtěl jsem původně alespoň odškrtnout Přemka, svého nového šéfa, ale mám pocit, že by to ani z téhle mojí pozice neocenil. Ono bude úplně stačit, když nějak přežijem náš první projekt tak, aby mohly být i další.

"Normálně bych vás v téhle chvíli už všechny skalpoval, ale Jirka tvrdí, že všechno stihnem," začal ranní poradu, a viditelně nechal skalpování na mně.

"Stihnem. Základní jádro máme, a to je podstatné."

"Základní jádro možná. Ale uživatelé a hlavně konzilium tyhle věci moc nezajímají, víš?"

"Nevím. Já vlastně nevím, co konzilium hlavně zajímá."

Přemek chvíli žmoulal tužku.

"Jirko... ta situace není jednoduchá. Jde o to, že... "

Že není moc lidí v konziliu, kteří by ten projekt chtěli. Protože snadnější cestou je koupit hotový produkt a pak už jen vysvětlovat, proč neumí to, co je třeba.

"... někteří lidé si už před zahájením projektu mysleli... že na to nemáme... že bude lepší koupit plzeňský systém... a vlastně ho jen spravovat."

"Doufám, že nechtějí zároveň převzít i plzeňský akademický pravidla," řekl jsem poněkud kysele.

Povzdechl si: "To já nevím, a ani nechci vědět. Já jen vím, že stačí cokoliv na to, abysme šli od válu, chápeš? Všichni. Ty, já i kluci tady."

"Přemku, jestli máme jít od válu z vyšší moci, stačí na to cokoliv, i kdybysme udělali perfektní práci. Když něco posuzuješ předem s tím, že to nechceš, nemá nabídka šanci. A s tímhle já nemůžu počítat. Jsem šéf vývoje, ne úpadku."

"Možná bys měl... čekal bych, že tě život naučí."

Kolikrát jsem tohle slyšel.

Život tě naučí. Naučil. A učí pořád.

Ale nějak v tom jeho slabikáři pořád ignoruju pod písmenem P slovo Prohra.

Ještě, že aspoň Porady beru vážně.

Myšku škrábe v krku a ani eukalyptové cucavky už nezabírají. Čeká nás narvaná čekárna, a v tomhle pracovním fofru hodinové čekání na deset minut u lékařky.

"Ty Myško, jak je ve škole?"

"Jako známky? Ty přece víš."

"Nemyslím známky, myslím tak jako vůbec. Kámošky, kámoši..."

"Jo."

"Fakt jo?" Usmála se.

"Jo. Žádnej problém, tati."

"Víš, já vím, že to není jednoduchý, jen tak změnit všechno kolem sebe. Kdybys měla pocit, že... "

"Nemám. Kdybych takovej pocit měla, řekla bych ti to. Fakt jo."

"Můžu se tě zeptat... "

"Ne, neozvala se."

To není možný přece. To snad i takovej živočich, jak octomilka má v sobě víc citu, než ona.

Proboha Mileno, co to s tebou vlastně je?

"To jsem nemyslel, tedy - myslel, ale chtěl jsem se zeptat, kde chceš být na Vánoce?"

"Doma."

Uf. A teď babo raď. Přece si nemám domýšlet, nebo dovozovat, nebo cokoliv...

"Jo, tati, měli bysme si koupit už konečně to struhadlo, bez toho bramboráky neuděláme. Ale zítra budu doma až docela pozdě."

Usmál jsem se tak, že mi málem vypadla sanice.

Asi to budou krásný Vánoce. A ještě skoro veršuju. Jenže do nich musím stihnout ještě poslední vykazování u Hořkého.

Vlastně, docela rád. Protože tam nebude. Uvědomil jsem si, že se těším na Pavlínu.