"Nevím, Pavlíno...", hleděl jsem na ni zkoumavě, a rychle zkoušel vymyslet nějakou duchaplnou odpověď.

Taky jsem se přistihl, že vtahuju břicho a vypínám hruď.

"Keď som mala dvadsať, strašne som chcela vymyslieť niečo prevratné. Niečo na Nobelovku. No a vidíte, ako to dopadlo," povídala cestou do pracovny.

"Jak to dopadlo?", chtěl jsem vědět.

Docela mi vadilo, že teď mi pro změnu v intelektuálním perlení bránil výhled na její pozadí, zabalené v sepraných džínách. Pořád něco, člověk se nemůže pořádně soustředit.

 "Nijak. Žiadna Nobelovka sa nekonala."

Co na tohle říct. Docela bych řekl, že kdyby neměla potřebu být paní primářová, v těch dvaceti, tak by ji možná měla.

"Nic si z toho nedělejte. Stejně se dneska dávají spíš za to, že máte úsměv jak šimpanz a vhodnou barvu pleti."

"Ojoj... vy jste rasista?"

"Nevím... asi jako každej Čech. Ale tohle není o rasismu, prostě mi jen vadí, když se něco s určitou úrovní degraduje na formalismus. A myslím, že zrovna ta Nobelovka ten kredit měla. Nemluvě o tom, že nositele takové ceny si představuju prostě trochu jinak, než rozmáchlého tlučhubu, co není schopen ukázat rodnej list."

"Vy ste hodne nekompromisný, že?"

"Proč? Jen si myslím, že člověk nemusí dělat zrovna to, co se od něj čeká, ale spíš to, co chce."

Zamyslela se. „No - to on práve robí, nie?", namítla.

„To jo... já spíš mluvil o vás."

Zarazila se. Přešla k oknu a hodnou chvíli neřekla vůbec nic. "A čo keď to nevie? Nevie, čo naozaj chce? Len vie úplně presne, čo nechce..."

"To je destruktivní. S tím nic nevytvoříte. Leda se zavřete do ulity, a to je cesta do nikam. I když někdy má to nikam podobu zlaté klece", neodpustil jsem si poznámku. Ještě, že zase zazvonil telefon. Když se vrátila, bylo vidět, že má starosti.

"Můžu vám pomoct ještě s něčím, Pavlíno?"

"Nie, to je v poriadku. Nechcem vás zdržovať."

"Nezdržujete".

Vlastně zdržovala, ale tak nějak mi to bylo jedno, teď.

Měl jsem neodbytnej pocit, že ze všeho nejvíc by potřebovala obejmout - jenže... To já taky.

A to není dobrá výchozí pozice pro žádného z nás.

Reminiscence

Když bylo Myšce pět měsíců, přestala dýchat. Jen tak.

Měli jsme zrovna návštěvu, bydleli jsme tehdy asi dva měsíce v tom velikém bytě.

Jestli si dobře vzpomínám, byla to zrovna Iveta, s manželem, bývalým politrukem. Byl prťavej, vzteklej a dělal podnikového právníka.

Jednou jsme ho s Mirkem opili, což ostatně nebyl problém, byl zvyklej z armády do sebe lít vodku po litrech.

A když nám usnul, odnesli jsme ho do dětské postýlky. Iveta tenkrát řádila jak sibiřská zima, ale nakonec to vzala a dokonce si ho v té postýlce i vyfotila.

Byl jsem je vyprovodit, a přitom jsem zjistil, že venku pořádně zatuhlo. Pár neštastníků se snažilo doplácat přes náměstí domů, ale většinou byli rádi, že vůbec šli.

Sotva jsem přišel domů, šla Milena zkontrolovat Myšku.

"Jirko, proboha, ona nedýchá, má oči v sloup a asi je mrtvá!!"

Vyrazil jsem do pokoje a ten pohled nezapomenu do smrti.

Myška tam ležela bez života, a její oči byly někde úplně jinde.

Zařval jsem na Milenu, aby volala záchranku, a první co mě napadlo, bylo začít Myšku rozdýchávat tisknutím hrudníčku.

Trvalo to strašně dlouho, i když to ve skutečnosti byly snad jen vteřiny, ale najednou se chytla. Seběhl jsem s ní ze schodů, celou dobu ji dál tisknul a modlil se, aby jí ten dech vydržel.

Sanitka přijížděla přes náměstí, strašlivě jí to klouzalo, ale hlavně, že nějak dojela až k nám.

Doktorka si převzala Myšku a mě automaticky nabídla, abych jel s nima.

Byl jsem v pantoflích.

Stepoval jsem kousek od sálu a myslím, že tohle byly minuty, které jsem nikdy předtím ani potom nezažil.

Viděl jsem pořád ty oči, které na rozdíl od dechu nenaskočily a měl jsem hroznej strach.

Milena s botama dorazila asi za půl hodiny a pak nás poslali domů.

Než jsme usnuli, milovali jsme se.

Velmi .. velmi blízce.

Myška z toho vyvázla bez problémů.

Jen za měsíc se přesně tohle opakovalo, a pak už jsme snad pět let hlídali, jestli dýchá.

Tedy .. alespoň já.

Zdravím a těším se

ROMAN

Komentáře (6)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : mamča Pěkně vyprávěný příběh. Těším se na další díly, i když veselosti je tam pomálu. Ale takový už je život. prosinec 20, 2022 11:59 ... : *deeres* Komentáře tu moc nejsou, ani já se nezúčastnila, ale se zájmem čtu. prosinec 20, 2022 12:23 ... : Bara Taky ctu, ale ja vam nevim, porad mam pocit, jako bych to uz nekde kdysi cetla, nebo neco podobneho. Jakoby tohle byl druhy dil pribehu, asi mi to neco pripomina....to jmeno Myska a rodina Horkych.... prosinec 20, 2022 13:42 ... : d@niela TAK JO, Baru ... Já to přiznám. Ano, je to už ale hoooodně dlouho, to tady vycházelo. A protože Roman napsal pokračování, tak to byl můj nápad, že to sem dám zase, tedy od začátku, protože je asi dost lidí, kteří to buď nečetli, nebo si to nepamatují A pak na to bude navazovat to další, co Roman teď koriguje, dává si do fazony... A já na něj nechtěla tlačit - "honem, honem". Nehledě na to, že budete mít najednou ucelené osudy. prosinec 20, 2022 16:55 ... : Bara Dik za upresneni. Tak jak je videt, tak to s tou mou pameti neni zas az tak nejhorsi.....!!! prosinec 20, 2022 20:03 ... : *deeres* Roman B.tu kdysi dávno i diskutoval. Vtipný ajťák z Hradce Králové. Teď ticho po pěšině. Nejspíš proto, že pod většinou článku, to je to samé. Výjimkou jsou jenom takové, kde se vzájemně můžeme posekat. prosinec 21, 2022 05:42

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující