Když jsem před půl rokem odjížděl ze svého města, poprvé v životě jsem nemusel začínat tak docela sám. Posledních pár let jsme spolupracovali s externistou, kterého do firmy přivedl Petr. Jmenoval se Milan, a ačkoliv jsme si věkově byli poměrně vzdálení, dělalo se nám spolu dobře. Sice toho moc nenamluvil, ale byl to obětavej kluk a bylo na něj spolehnutí. Což se v této branži cení - geniálních ajťáků, co umí mluvit o všem, ale výsledky a termíny jsou pro ně neznámá záležitost, jsou dnes kvanta.

Zažil s námi poslední, hodně komplikované chvíle ve firmě a táhl s námi i celé hotely, což opravdu nebyla procházka růžovou zahradou. Takže mě potěšilo, když na nabídku společného odchodu v podstatě rovnou kývl. Tehdy jsme si ještě vykali, a vůbec jsme toho o sobě věděli podstatně míň.

"A co budete teď dělat?", zeptal se mě Milan, když jsem mu oznámil, že firma padla.

"Nevím... mám nějaké nabídky, ale teď asi nejsem schopnej o tom moc přemýšlet. Co plánujete vy?"

"Brácha mi nabízí něco... ale moc se mi do toho nechce."

Hm. Uvědomil jsem si, že ten člověk byl s námi docela hodně často. Vlastně se znal s celou mojí rodinou, s klukama občas i někam vyrazili.

"Šel byste se mnou do Hradce?", napadlo mě z ničeho nic. Jistě, docela určitě se mladej kluk jen tak sbalí a pojede omšelému dědkovi míchat kafíčko a strouhat do něj rohlíky. (Že jsem omšelej dědek, jsem se doslechl nedávno, holt nejsem pětatřicetiletej pikolista.)

"Jo."

Nejdřív jsem se lekl. Sám nevíš, co dál, a ještě do toho zatahuj Milana.

"Moment. To jako, že byste se sebral a v neděli vyrazil dělat na druhej konec republiky? Se mnou?"

"Jo."

Od některých lidí vám nezajistí ani třikrát ověřenej podpis to, že udělají to, co mají. A od některých stačí slyšet "Jo".

"Víte", rozpovídal se, "když jsem k vám nastoupil, začínaly zrovna ty hotely. Pro mě to byla obrovská práce, líbilo se mi to."

"Kvůli snídaním zdarma," zkusil jsem situaci trochu zlehčit.

"Ne", trochu zarputile zakroutil hlavou. "Ale ze začátku to s váma bylo těžký. Říkal jsem si, jak to ta vaše paní s váma může vydržet."

Tak se mnou to bylo ze začátku těžký. Se mnou. Začínat z čistého stolu rovnou v ostré zakázce, ještě ke všemu velmi kritické - klient chtěl za tři měsíce zvládnout kompletní rezervační systém a navíc otvíral i nový hotel. No, asi bude pravda, že jsem mohl dělat dojem poměrně nepříjemného člověka.

"Jenže pak jsem si všiml, že nejvíc těch nerváků je právě z toho, že není úplně jednoduchý s vaší paní něco domluvit. S vámi to nakonec docela šlo."

Milan je prostě s náma. Vlastně to byl druhej člověk v mém novém týmu.

U toho prvního, u Soni, jsme pak bydleli. Všichni. A to chudák nevěděla, co ji čeká v červenci.

Že nás tam bude bydlet pět, protože kromě Myšky bude nutně potřebovat střechu nad hlavou i její králice.

Ona holt Milena nikdy neměla vztah k zvířatům. A v době, kdy jsme zůstali s Myškou sami, jsem si všiml zajímavé věci. Králice, která do té doby byla poměrně neposedná, kdykoliv byla mimo klec, se mi najednou zabydlela za krkem (vsedě, na gaučíku, ne že bych ji nosil). Celkově jsem měl pocit, že vnímá a cítí podstatně víc, než by se od králíka dalo čekat. Když jsem byl déle pryč, pokaždé se mohla po mém návratu zbláznit radostí. Lezla mi po těle, škrábala, nechala se hladit a drbat a všemožně mi projevovala lásku.

Přece nemůžete bytost, která s vámi takhle komunikuje, nechat někde, kde k ní nepromluví ani klika od dveří.