Zastavil jsem u vilky na okraji města a uvědomil si, jak rozdílné pocity mám ve srovnání s ránem.

Jako by se přede mnou otvíraly nové začátky. Neblbni...  buď rád, že máš práci a nelez do toho znova, říkal jsem si, ale už jsem tušil, že marně. Co všechno s člověkem neudělá vyléčený zub.

"Inženýr Moravec?" ozval se velmi silný hlas někde v zahradě.

"Nejsem inženýr, ale jinak ano. Posílá mě za vámi doktor Slavík," odpověděl jsem směrem k vysokému, statnému chlapovi, co vypadal, jako by mě každou chvíli chtěl spíš vyhodit, než uvítat.

"Vy nejste inženýr? Tak jak můžete dělat zdravotnický software?"

"Protože to umím. Vy jste doktor z jiného důvodu?"

A teď mě rovnou vyrazí a když budu mít štěstí, stihnu otevřít vrátka. Kupodivu se zarazil.

"Doktor Hořký. Slavík říkal, že jste mu kdysi pomohl. Vypadá to, že ani moc nekecal... možná. Tak pojďte."

Ruku jsme si nepodali, ostatně ani jsem po tom netoužil.

"Horká, dobrý deň."

Horká? Ale ne, Hořká. Vůbec ne hořká, pomyslel jsem si, když jsem stiskl její drobnou dlaň. Drobnou a horkou, ačkoliv je venku zima. A energickou. To missky většinou nemívají. A taky málokdy mají v očích něco víc, než panenky. Je to krásná ženská, uvědomil jsem si. Unavená, domlácená životem, ale krásná. Škoda, že určitě nebude na padlý existence.

Jirko, brzdi.

"Moravec, velmi mě těší."

"To naozaj neviem prečo. Ako vidíte, ani tú kávu som nestihla urobiť."

"Váš manžel to zvládl skvěle."

"On vôbec všetko zvláda skvele," odtušila.

Kromě svojí ženy, řekl bych.

Ale to máme společný.

Škoda, že se nezeptá, proč na ní tak čučím.

"Prečo si ma tak prezeráte? A tú ruku by som tiež už chcela naspäť."

Neřekla to protivně, uvědomil jsem si... a taky jsem si uvědomil, že přesně tohle nejde.

Jirko, opravdu brzdi.

Stačí, že komplikuješ život jedný ženský.