Za krásného slunného dne jsem si vykračoval ke Sv. Petru, tedy ne do nebe, ale směr Dlouhý důl a na konci k chatě Výrovka.

Norinu jsem nemohl vzít s sebou, plánoval jsem výlet na několik dní. Ale tu se mi náhle otřela o nohu a radostí vrtěla ohonem. Co nyní, musím se vrátit.

Stál jsem zrovna před malým hotelem a rozhodl se zavolat švagrovi, zda by pro Norinu nepřijel. Pohledná recepční ochotně vytočila číslo. Líčím do sluchátka problém a jsem zklamán, Jaroslav neměl ani kolo. Prej: „Dej mi Norinu k telefonu“. Neobvyklá žádost mě překvapila, ale nekomentoval jsem to.

Recepční, když jsem Norině dával sluchátko k uchu, sledovala tuto scénku se zdviženým obočím. V telefonu se ozývalo  pískání a několikrát opakovaný rozkaz, „Norino, domů".

Ale bylo mi jasné, že takový zázrak Norina není, a že se musím vrátit.

Recepční jsem ale stejně lhal, až se mi od pusy prášilo, a s vážnou tváří jsem líčil o mimořádných schopnostech geniální Noriny.