Začala jsem tedy tím, že mi na pár minut půjčili koně k vykrokování, nebo naopak jsem s ostatními vyjela ze dvora na kolbiště a to s ostatními objela několikrát dokola, než si koně ode mne vzal lepší jezdec. Povely a připomínky typu „sedíš na tom jak bába na hrnci“ nebo „jako pytel brambor“, ale také konkrétní: paty od koně, klidné ruce, narovnej se atd., mne neustále směřovaly do toho zprvu neudržitelného, ale správného sedu.

V době, kdy jsem se učila ovládat koně v kroku, jsem nejčastěji jezdila na Útěše. Musela jsem jí dávat výrazné pobídky, aby se za ostatníma necourala, sama od sebe se nesnažila držet tempo ostatních koní. Ale flegmatik nebyla, protože stačilo cokoli nezvyklého, zahoukání vlaku, let ptáka, a hned měla záminku se „leknout“ a poskočit nebo uskočit do strany a prověřit mou pozornost. Jedna taková má neschopnost zareagovat na Útěšino uskočení neskončila jen zakymácením se v sedle, ale zažila jsem svůj první pád. Od té doby jsem už věděla, jak nejhůř můžu dopadnout – na zem. Nahoru nepoletím a dole mě najdou – dalo se to vydržet a zažertovat -  mám výuku jezdeckou spojenou s parašutismem.

Pád mne neodradil od dalšího ježdění (to bych neměla o čem psát), ale teď s odstupem let si říkám, že jsme měli většinou víc štěstí, než vhodného vybavení. Dnešní ochranné přilby, chrániče páteře, jezdecké rukavice – o tom všem se nám ani nesnilo. My byli šťastní, když se nám podařilo koupit jezdecké gumovky.

Předpokládám, že jsem udělala v kroku nějaké zlepšení, protože jsem po nějakém čase začala dostávat Šišku. Hned poprvé se mi přihodilo, že si Šiška usmyslela vyválet se ve sněhu. Na to, že má na zádech sedlo a na něm mě, nebrala ohled. Je to zvláštní pocit, když pod člověkem pomalu klesá kůň k zemi…